Na 14 dní a přitom vlastně jen na pár hodin jsem se stala tygrem v kleci. A to, co jsem přitom prožívala, považuji za tak zásadní, že bych si přála, aby něco takového okusili nejen naši vládní představitelé, ale i všichni ti, kteří chovají zvířata na příliš malém prostoru. Ať už jsou to zoologické zahrady, cirkusové zvěřince, konvenční chovy hospodářských zvířat nebo drobní či větší hobby chovatelé a majitelé.
Měla jsem ráda zoologické zahrady
Už mnoho let cítím se zvířaty v zoologických zahradách, cirkusových a dalších zvěřincích natolik, že tato místa prostě už nenavštěvuji.
A přitom jsem to měla celkem ráda. Jako dítě jsem se s rodiči chodila dívat do zoologických zahrad na zvířátka. A chodila jsem se dívat na zvířátka i se svými malými dětmi.
Už tam nechodím a ani to nepodporuji
Jenže jak jsem začala prohlubovat spojení se svou duší a rostla má citlivost, začala jsem si všímat, že mnohá zvířata v zoologických zahradách vůbec nevypadají dobře a spokojeně. Viděla jsem jejich frustraci, která se posléze stala otupělostí a rezignací. Viděla jsem vyhaslé prázdné oči bez života. A na něco takového už jsem se nedokázala chodit dívat a zaplacením vstupného to dokonce podporovat.
Už vím, co cítí
Ale až nyní skutečně vím, co takováto zvířata prožívají. Co prožívají divoké šelmy v klecích a malých výbězích. Co prožívají koně, kteří převážnou část svého života stráví v boxech. Popravdě, až donedávna mě koně v boxech nezneklidňovali. Připadalo mi to normální a v pořádku, protože jsem to skoro všude viděla a do jejich vnitřního světa jsem pořádně nenahlédla.
Proč se mi to ukázalo
Součástí mého poslání je léčit nejen lidi, ale i zvířata. A věřím, že tahle zkušenost ke mně přišla z velké části proto, abych do poslední buňky svého těla prožila, jak se cítí uvězněné zvíře. Zvíře, jehož přirozeností je svoboda pohybu a potřeba velkého otevřeného prostoru.
Často se setkáváme s termíny "problémové" a "agresivní" zvíře. Jenže zvířata se problémovými a agresivními stávají velmi často proto, že jim nepřipravujeme takové životní podmínky, které ke spokojenému životu a prosperitě nezbytně potřebují. Ale teď už moje tygří příhoda.
Jak jsem se stala tygrem
Nesmyslná a nadměrná opatření naší vlády v souvislosti s Covidem mě uvrhla na 14 dní do karantény. Byla jsem naprosto zdravá a plná sil. Nic mi nebylo, dokonce i vyžadovaný PCR test byl negativní. Kdyby šlo o nákazu Ebolou, měla by moje karanténa smysl. Ale když šlo o Covid?
Můj blízký byl pár dní unavený a jeden den smrkal. Toť vše. Přiznám se, že jsem karanténu dodržela jen z důvodu té hrozivé třímilionové pokuty za porušení. Ještě jsem se necítila připravená manifestovat si to, že mě žádný soused ze strachu nebo podlosti neudá. Necítila jsem se připravená zhmotnit si, že mě nikdo nepřijde zkontrolovat a nikdo si mého porušení nevšimne.
Kdybych se cítila nemocná, bylo by to jiné. Sama bych zůstala doma. Ale v plném zdraví bych nemohla nikoho ohrozit. Jenže tahle pravda se zadupává do země, protože se prostě nehodí těm, kteří tahají za nitky celosvětového dění.
Luxusní vězení je stále jen vězením
Ocitla jsem se proto v luxusním domácím vězení. Luxusním proto, že bydlíme v rodinném domě se zahradou. Nevím, jak bych řádila, kdybych byla nucena strávit 14 dní v garsonce v paneláku. To by sousedům rozhodně neuniklo.
Takto jsem mohla být venku na čerstvém vzduchu. Mohla jsem se dokonce nahá slunit a ochlazovat v zahradní sprše. Mohla jsem pracovat na zahradě a díky tomu prožívat pohyb v těle a mít nějaký fyzický výdej. Mohla jsem se houpat v zahradní hamace pod naším nádherným dubem nebo ležet na lehátku, odpočívat a rozjímat.
Mohla jsem psát články na blog, mohla jsem doma dělat cokoliv.
Vlastně mi z vnějšího pohledu vcelku nic nechybělo. Nákupy jsme si obstarali online a nechali dovézt. Hlady jsme netrpěli a netrpěli jsme ani žízní. Naše zahrada je nádherná a plná života, plná stromů, keřů a bylin, plná hmyzu a ptáků, takže mi zajišťovala nezbytný kontakt s přírodou.
Co mi chybělo
Proto mi chyběly "jen" dvě věci. Svoboda a možnost intenzivního pohybu. I luxusní vězení je stále jen vězením.
Celkem dlouho jsem to dobře zvládala. Byla jsem čerstvě po návratu z týdenního pracovně studijního pobytu u koní, takže jsem byla celkem fyzicky vyventilovaná a plná prožitků.
Krize 11. dne
Jedenáctý den ale přišla krize. Cítila jsem nejprve lehkou potřebu jít se projít. Prostě chodit.
Tahle potřeba postupně sílila a stále více se hlásila o slovo. Úplně to ve mně bouřilo. Svářily se ve mně velké síly, které toužily být ventilovány skrze pohyb. Už jsem ani nedokázala doskládat prádlo a musela jsem alespoň ven na zahradu na vzduch.
Chodila jsem po zahradě a cítila, že to nestačí. Mé tělo bylo plné výbušné energie, kterou chtělo vybít. Kdyby šlo běžet, tak bych běžela. Jenže to nešlo. Nebylo kam.
Bytostně jsem cítila potřebu intenzivního pohybu. Vypustit ty síly. A tak jsem začala zuřivě zametat plochy kolem domu. Chtělo se mi kousat a škrábat. Pokousat a poškrábat své věznitele a dostat se na svobodu. Jenže věznitelé byli daleko... A tak jsem všechnu tu energii dala do zametání. Postupně ten fyzický přetlak slábl. Začínala jsem se cítit lépe, až jsem všechnu tu energii vydala a bylo mi zase dobře.
Už jsem jiná
Byla to velmi intenzivní zkušenost. Do poslední buňky těla a do poslední částečky mé duše vím, jak se cítí šelma uvězněná na pár čtverečních metrech. Vím, jak se cítí svobodomyslný kůň milující otevřenou krajinu, když stojí celý den v boxu. Už rozumím tomu, proč se některá zvířata projevují tak, že jsou agresivní a nebezpečná. Bodejť by ne, když bojují o svůj život a o svou svobodu. To jsou ta zvířata, která to ještě nevzdala.
Budu více soucítit i s těmi zvířaty, která už to vzdala. Se zvířaty, která otupěla a rezignovala. S těmi, která se podvolila, ale šťastná nejsou. S těmi, která možná ještě v koutku duše doufají ve vysvobození. I s těmi, která už to vzdala úplně. I s těmi, která kvůli tomu onemocněla. I s těmi, která kvůli tomu zemřela.
Pojďme s tím něco dělat!
Jenže soucítit nestačí! Je potřeba s tím začít něco dělat! To je důvod, proč píšu tenhle článek. Aby se tu začalo psát a mluvit o tom, co cítí zvířata vězněná v zoologických zahradách, v cirkusech, ve velkochovech, zvířata vězněná hobíky a malými chovateli.
Jak to mají "obyčejné" kočky
I kočka domácí profituje ze svobody pohybu.
Dle vyjádření našeho veterináře jsou kočky chované ve svobodě pohybu vždy znatelně v lepší kondici a zdravotním stavu než kočky, které jsou po celý život zavřené uvnitř. Kočka v bytě trpí navíc nejen nedostatkem přirozeného pohybu, ale i nedostatkem podnětů a vjemů. Proto tyto kočky mívají tendenci vyžadovat příliš mnoho pozornosti a "zlobit".
My máme kocoura ušlechtilého britského modrého, který je naprosto svobodný. Chodí si ven kočičími dvířky kdykoliv chce, vášnivě rád loví myši a potkany... Dali jsme důvěru životu, že si dokáže poradit s výzvami venkovního života. Podporovali jsme ho v tom, aby byl ve spojení se svým kočičáctvím. Proto to není přešlechtěný gaučák, ale kocour, co obstojí v divokém pouličním životě.
Pohyb je pro zvířata nutná potřeba
Zvířata prostě potřebují prostor k pohybu! Je to pro ně úplně stejně důležitá potřeba jako vzduch, voda a potrava. My jsme často od svých fyzických těl odpojeni, a tak nemíváme prožitky intenzivní potřeby pohybu. Zvířata jsou se svými fyzickými těly mnohem silněji spojena a tuto potřebu pohybu skutečně fyzicky cítí.
Ano, bez pohybu zvířata dokáží přežít. Ale chceme my tohle tvořit?
Chceme tohle tvořit?
Chceme věznit zvířata proto, abychom se na ně mohli chodit s dětmi dívat? Nebylo by snad lepší podívat se na přírodovědný film, kde jsou zvířata zachycena v přirozeném prostředí, plná života, sil a radosti ze života?
Odůvodní tohle věznění a trápení zvířat cirkusové představení se zvířecími kousky?
Odůvodní tohle naše potřeba jíst maso, pít mléko a jíst vejce? Ano, slepičím klecím už odzvání. Díky bohu. Ale haly taky nejsou pro slepice požehnáním.
A kde všude jinde zvířata trpí jen proto, že se k nim bezohledně a sobecky chováme?
Nejsem militantní ani vegetarián
Nejsem militantní. A nejsem ani vegetarián. Maso jím. Ne pro jeho chuť, ale proto, že ho potřebuji. Protože mě zakotvuje do těla. Bez masa bych byla slabá a ulétávající. Nedostatečně zakotvená pro to, abych mohla léčit a skrze sebe tvořit lepší svět pro nás pro všechny i pro zvířata.
Maso vnímám jako dar od zvířecí říše. Nevytvářím v sobě energie nenávisti a odporů vůči jedlíkům masa, ať už maso jedí z jakýchkoliv příčin. Kupuji převážně maso zvířat, která žila v co nejpřirozenějších podmínkách. Podporuji tak energií vložených peněz lepší zacházení a podmínky i pro další zvířata.
Potřebujeme napravit náš vztah ke zvířatům
Ale vidím, že potřebujeme náš vztah ke zvířatům napravit. Přestat zvířata vnímat jako nářadí nebo stroje na výrobu potravin. Začít je vnímat jako plnohodnotné bytosti, které mají právo žít podle svých potřeb. Uznat jejich bytostné potřeby tak, že je budeme v chovu respektovat a zohledňovat.
Co všechno to bude znamenat
Ano, znamená to, že kilo masa už nebude moci stát pár desítek korun. Bude mnohem dražší. Ale také bude naprosto nesrovnatelně kvalitnější. Zvíře bude žrát přirozenou potravu bez chemikálií a bude žít spokojeně. To vše se odrazí v kvalitě toho, co nám toto zvíře poskytne.
Také se jako lidstvo masem přestaneme přežírat. Budeme ho konzumovat s úctou a vděčností jako dar.
Ano, znamená to také, že spousta lidí si nebude moci dovolit chovat velká zvířata jako třeba koně. Koně bude moci chovat jen ten, kdo jim zajistí celoroční venkovní pobyt a pastvu tak, jak je to pro ně přirozené.
Ano, znamená to, že nebudou existovat cirkusové zvěřince a zoologické zahrady s šelmami, slony, žirafami, zebrami a dalšími zvířaty. Možná zoologické zahrady přežijí, když budou chovat plazy, malé savce a hmyz. A to jen tehdy, když těmto živočichům zajistí důstojné podmínky k životu.
Tvořme svět na nových základech
A tohle všechno nemusí být dáno zákonem a vymáháno pod pohrůžkou represí za porušení.
Všechno tohle se může stát zcela přirozeně z vůle každého člověka, který pochopí a porozumí, co zvířatům nevhodnými podmínkami činí.
Je čas začít tvořit společnost na nových základech. Společnost, kde není potřeba vnucená morálka a nejsou potřeba ani zákony, právníci, soudy a vězení. Společnost, kde každý jeden člověk je skutečným člověkem. Bytostí, která je vědomá, a proto vše tvoří v souladu se životem a vlastním cítěním. Bytostí, která má otevřené srdce a citlivé svědomí, které jí nedovolí činit nic, co je v rozporu s nejvyššími zájmy života.
Jak to udělat?
Tohle můžeme udělat jen tak, že:
Jak můžeš pomoci právě ty?
Cokoliv tě v tuto chvíli napadá, to můžeš zrealizovat. Ale stačí i to, pokud se v tobě díky mému příběhu a tomuto článku něco pohnulo. Možná se od této chvíle začneš dívat na zvířata jinak. Možná je začneš víc respektovat a budeš přemýšlet o tom, jak to udělat, aby se jim s námi žilo lépe.
A můžeš samozřejmě šířit tento článek nebo jeho poselství. Tak, aby se dostalo i k dalším lidem. Tak, aby se i uvnitř dalších lidí mohlo něco pohnout.
K tématu
V článku jsem se dotkla jedení masa. Masožroutství je velmi diskutované téma s mnoha protichůdnými názory a pohledy. Velmi často se tvrdí, že jedení masa je duchovnímu růstu napřekážku. Tohle tvrzení však vychází z konceptu, který již dnes úplně neplatí. Pokud tě zajímá víc, pojď se podívat SEM.
Také jsem se dotkla Covidu a vládních opatření. K tématu Covid píšu zcela otevřeně z pohledu doktora medicíny a zároveň člověka, který vidí do podstaty toho, co se tu dnes děje. Pokud tě toto téma zajímá, zvu tě k přečtení některého z článků na toto téma:
Pravá podstata toho, co se děje kolem Covid - superčlánek
Absurdity očkování proti Covidu
Trochu jiný pohled na očkování proti Covidu
Odborné stanovisko ukazující nebezpečnost vakcín proti viru
Téma Covid - proč s námi vláda cvičí
Proč je infekce strachem horší než infekce Covidem
A můžeš si pustit i videa k tématu:
Video o současném dění kolem viru, očkování a pravděpodobném vývoji situace
Video O zpronevěře současné medicíny v souvislosti s virem
