Vše, co se děje, má vždy mnoho vrstev a důvodů. A nic není jen černé nebo bílé. I můj první pád z koně je toho jasným důkazem. Život totiž vše dělá s láskou k nám a pro nás. Čím víc jsme si toho vědomi, tím méně odporů vůči životu vytváříme. Žijeme svobodněji a šťastněji.
Týden na Šumavě
Byla jsem na týden na Šumavě u koní. Poznávám tam koně, učím se s nimi pracovat, pečovat o ně a jezdit na nich. Bez sedla. Na divoko. Kůň je oblečený jen do ohlávky a vodítka, které slouží jako otěže. Nic víc, nic míň.
Jsem díky tomu krásně v plném fyzickém kontaktu s koněm, cítím jeho teplo i jeho pohyby a mohu se s ním krásně sladit.
Ovšem je to i dost náročné. Na koni se držím jen silou svých stehen. V obtížnějších chvílích se mohu přidržet jeho krku nebo hřívy. Musím také více držet rovnováhu. Snadněji mohu spadnout, protože nemám sedlo - křeslo, které by mě na koni přidržovalo, ani třmeny, o které by se mohly opřít moje nohy.
Formuluji záměr
Pár dní předtím jsem si formulovala záměr. Cítila jsem, že jednoho dne nejspíš budu muset z koně spadnout. Už jen pro tu zkušenost. Přála jsem si, aby byl případný pád co nejbezpečnější a co nejméně bolel. Aby inteligence mého těla udělala své, a abych dopadla nějak šikovně a nebyla zraněná.
Jedeme
Ten den jsem jela na vyjížďku spolu s mou učitelkou. Respektive s mými dvěma učitelkami. Protože kobyla, kterou mám přidělenou a na které jezdím, je také mou velkou učitelkou.
A tak jsme jely. Byla jsem ten den trochu více křečovitá. Po několika dnech u koní jsem měla už hodně namožené stehenní svaly a byla jsem celkově unavená. Jely jsme po travnaté louce, na které nás čekal malý prudší sestup z kopce. Měla jsem v tu chvíli strach z klesání a snažila jsem se na koni poposunout trochu dozadu, abych to prudší klesání useděla. Možná jsem svou kobylku přitom nechtěně nohama pobídla.
Padám
Každopádně se stalo, že kobylka nečekaně vyrazila a já jsem ve vteřině padala na zem. Jen jsem stihla říct: "Do prdele."
Moje tělo se sbalilo a natočilo tak, že jsem dopadla na zem zády. Byla to pěkná žucha, protože moje kobylka je dost vysoká. Největší náraz musela absorbovat křížová kost. Při dopadu to nebyla ani tolik bolest, jako spíš tlak a otřes. Postavila jsem se na nohy a už to bolelo. Instinktivně jsem si držela ruce na kříži a prodýchávala tu bolest i celou událost. Cítila jsem, že jsem v pořádku, ale že budu mít naražený kříž.
Zase jedu a cítím změny
Za chvilku jsem už zase seděla na kobylce a pokračovaly jsme ve vyjížďce. Byla jsem trochu otřesená, ale zvládla jsem i klusání a pohyb lesním terénem.
Chvílemi jsem cítila překrvení v oblasti pánve a zvýšenou aktivitu druhé čakry.
Zavnímala jsem, že tento pád bude možná i mým léčením. Že se tím nárazem a otřesem kříže možná z tohoto místa uvolní něco velmi hlubokého, co ve mně dlouho spalo. Vím totiž a mám své zkušenosti s tím, že v kostech máme uložené velmi hluboké a silné záznamy. Ať už rodové nebo osobní.
Následující dny
Následující dva dny jsem mimo bolesti kříže cítila velké napětí trapézu a šíjových svalů. Něco takového je pro mě velmi neobvyklé. Už se to chystalo vyjít napovrch. Nevěděla jsem, co bude, jen jsem to pozorovala.
Jedu domů
Dva dny po pádu končí můj pobyt a jedu domů. Z jihu Čech na sever. Do Liberce. Čeká mě dlouhá cesta, ale cítím se celkem slušně. V jednom místě však špatně odbočím a cesta mě poté vede jinudy než jsem měla původně jet. Říkám si, že alespoň poznám jiné kouty naší země.
Už se to spouští
Projíždím malou vesničkou, která se jmenuje Jeníčkova Lhota. O kousek dál vidím směrovku na vesnici Broučkova Lhota.
Tyto názvy a energie místa mi zprostředkovávají krátký záblesk prožitku hlubokého bezpečí a důvěry v život, který jsem nikdy ve svém dětství ani později nepoznala.
V té chvíli si uvědomuji a hluboce prociťuji, jak je těžké žít život bez tohoto krásného a velmi hlubokého ukotvujícího pocitu. Bez tohoto pocitu, který by měl být nezbytnou a velmi důležitou výbavou každého člověka. Minimálně v dětství. Prociťuji, jak je těžké žít bez tohoto pocitu, který je tak nádherný a všeprostupující.
Uvědomuji si, jak obrovsky a téměř nesmazatelně tahle absence hlubokého bezpečí a důvěry ovlivnila a ještě stále ovlivňuje celý můj život. Cítím velkou ztrátu, že jsem přišla o tu nejnádhernější kotvu. Že mi nebylo dopřáno něco takového prožít.
Zároveň vnímám, že tuhle kotvu pravděpodobně neměli ani moji rodiče a nemá ji ani valná část lidí, kteří v naší zemi spolu se mnou žijí své životy.
A v té chvíli zároveň vím a tvořím si záměr, že jednoho dne dojdu do bodu, kdy tento hluboký pocit bezpečí a důvěry budu prožívat v každé vteřině mého bytí.
Dávám tomu průchod
Uroním při průjezdem Jeníčkovou Lhotou pár slz a cítím, že potřebuji dát průchod emocím.
Pláč za volantem mi zhoršuje vidění a snižuje koncentraci na jízdu.
O kus dál zastavuji na kraji lesa. Sedím v autě a přichází silná vlna pláče.
Cítím bolest z té ztráty, ale tahle bolest bolí jen trošku. A bolí jen trošku, protože jí dávám průchod a ve chvíli, kdy se vynořuje, ji zároveň odplakávám.
Navíc cítím úlevu, že ze mě něco hodně hlubokého odchází a mé energetické pole se stává čistším a energeticky průchodnějším.
Uzemňuji se
Následně vystupuji z auta a trošku chodím. Vnímám samu sebe a své tělo a díky tomu se kotvím. Pozoruji krásu přírody a nechávám pocity doznívat.
Když si zase sednu do auta, zacítím chuť na čokoládu. Mám tam zrovna připravenou hořkou s oříšky a s chutí se do ní pouštím. Krásně mě uzemní a zasytí a já pak pokračuji v jízdě v příjemném rozpoložení.
Co jsem získala
Mohla bych se cítit ublížená, že jsem spadla z koně. Mohla bych nadávat na život, na svou kobylku, na sebe, na tu situaci. Ale já to takto nemám. Už nesčetněkrát jsem si sama na sobě vyzkoušela a ověřila, že vše, co prožívám, mi přináší nějaký benefit. Na mnoha úrovních. I když to třeba bolí. A že mi život vždy dá víc, než kolik chci nebo čekám.
Tento můj pád z koně proběhl v naprostém souladu s mým záměrem. Spadla jsem v téměř nulové rychlosti na zelené louce. Nespadla jsem v rychlosti, nespadla jsem na kameny nebo pařezy. Nic tragického se mi nestalo.
Navíc jsem dostala bonus v podobě zvědomění, odžití a poléčení jedné velmi hluboké záležitosti.
Závěrem
Zvířata mohou být našimi učiteli i léčiteli. Když jim to dovolíme. Jejich léčení přitom může nabývat mnoha různých podob. Jak vidíš, i pád z koně může být jistou formou léčení.
Důvěřuj proto životu a jeho vedení.
Cokoliv se nám děje, má totiž vždy svůj důvod. Mnoho z toho si tvoříme my sami. Svými myšlenkami, přáními a záměry. Tím, jak k věcem přistupujeme i co si z nich pro sebe odnášíme. Tvoříme to i svými potřebami, které jsou někdy uložené hluboko v našich duších a nemáme k nim přímý přístup, a proto si jich nejsme vědomi. Ale stále jsme to my, kdo všechno tvoří.
Jsme totiž mocnými tvůrci a manifestátory.
