Povídat si budeme o stavu současné medicíny a o cestě k uzdravení z těžké střevní nemoci, která je lékaři označována za nevyléčitelnou, ale vyléčit se dá. Ovšem ne klasickou medicínskou léčbou. Ukáže ti to možnosti, které má každý z nás. I ty.
Pod videem poté najdeš důležité odkazy na Terezu i další odkazy, které tě navedou tam, kam bys mohl chtít pokračovat.
Pod nimi následuje přepis videa pro ty, kteří raději čtou nebo ty, kterým nebude vyhovovat kvalita záznamu (spojení bohužel nebylo ideální).
Více ve videu nebo v přepisu níže.
Hostem je MUDr. Tereza Feltoni Gurini, web: www.terezafeltoni.cz - projekt Labyrintem medicíny k uzdravení - celostní léčba autoimunitních onemocnění. Vyptává se a komentuje Ariel Rea (MUDr. Barbora Müllerová)
Trpíš nespecifickým střevním zánětem nebo máš nějaké jiné autoimunitní onemocnění?
Můžeš začít sledovat Terezu online a objevovat, jaké cesty k uzdravení se před tebou otevírají. Na webu www.terazafeltoni.cz najdeš blogové články, e-booky, proklik na Facebookovou stránku i možnost přihlásit se k odběru e-mailových novinek.
Tento rozhovor přináším v rámci projektu Medicína v souladu. Více najdeš zde: Medicína v souladu - léčení v souladu s principy a zákonitostmi života.
Chtěl bys lépe porozumět sám sobě a pracovat na svých tématech? Pak můžeš využít mých osobních služeb.
Jsi lékař, který by rád nakoukl za hranice klasické medicíny? Můžu být tvým průvodcem.
Jak se můžeš začít uzdravovat hned teď
Stěžejním je, aby ses otevřel tomu, že se i ty můžeš uzdravit. Poté pojmout a utvořit záměr. Tedy vyslat životu a sám sobě zprávu, že si přeješ se uzdravit. Ovšem toto vysílání zprávy má svoje úskalí, a tak se vyplatí vědět, jak na to. Vše podstatné se dozvíš v článku Milování před duchy, s duchy a práce se záměrem v 8 bodech.
Přepis rozhovoru
Pozn.: stylisticky upraveno.
Ariel: Tak já se jen krátce představím. Jsem Ariel Rea, svobodná doktorka z Jizerských hor. Byla jsem 14 let lékařem a 15 let těžce nemocným pacientem. Teď působím jako doktor, terapeut a léčitel. Tvořím i další projekty, které by měly trošku vylepšovat stav naší společnosti, toho, jak přistupujeme sami k sobě, k nemoci, ke zdraví, k přírodě, ke zvířatům. Je toho spousta.
A v rámci jednoho projektu, který se jmenuje Medicína v souladu, přináším tento rozhovor s lékařkou, která se uzdravila z těžké nemoci. Jako inspiraci pro lidi, kteří jsou nemocní a hledají cesty, jak se uzdravit. A jako inspiraci i pro lékaře, jako otevření obzorů, aby viděli, že jsou i jiné cesty než klasická léčba, a aby mohli uvidět, jaké místo má dnes medicína v uzdravování. Že to není úplně všechno, co dokáže člověku pomoci. Tak já teď poprosím Terku, jestli by se představila a řekla o sobě pár slov.
Tereza: Krásný den, já vás zdravím, jmenuji se Tereza Feltoni Gurini a jsem doktorka, která si také prošla cestou pacienta. Protože jsem onemocněla před více než 10 lety diagnózou nebo jak to říct, onemocněla jsem nevyléčitelným autoimunním onemocněním jménem ulcerózní kolitida. A já jsem se z něho vyléčila.
Vytvořila jsem projekt, který se jmenuje Labyrintem medicíny k uzdravení. V rámci tohoto projektu pomáhám lidem, aby našli svoji cestu za uzdravením, vzali zdraví do svých rukou, a aby ta cesta pro ně byla co nejkratší a co nejpříjemnější. Používám k tomu jak prostředky západní klasické medicíny, tak psychoterapie a zároveň to propojuji také s tím, co jsem se naučila z východní medicíny a z dalších alternativních směrů.
Ariel: Tak to je krásné představení, děkuji. A mohu už začít s otázkami? Já jsem si je pro tebe nachystala, takže budu trošku číst z papíru, tak snad to nevadí.
Tereza: Určitě ne.
Ariel: Tak, chtěla bych se zeptat, kdy a jak se poprvé tvoje nemoc projevila, jestli jsi hned věděla, že jsi nemocná, a nebo jestli sis to uvědomila až za čas? Kam vedly tvoje první kroky? Jestli jsi navštívila praktického lékaře, hned se začalo vyšetřovat a řešit nebo jak to vlastně s tebou na začátku bylo?
Tereza: No, já jsem v té době vlastně žila tak nějak odpoutaná od svého těla. Neuvědomovala jsem si, že se nemoc hlásila o slovo vlastně mnohem dříve, než v plné síle propukla. Nevěnovala jsem pozornost tomu, co mi moje tělo říkalo a tak dále, takže pro mě to onemocnění přišlo tak nějak zčista jasna. A začalo to tak, že jsem začala strašně krvácet ze střeva. Nejdříve jsem nevěděla, jestli menstruuju nebo jestli ta krev teče ze střeva. A potom mi došlo, že to je ze střev, protože ze mě to teklo opravdu strašně moc. Bylo mi špatně, ale vyloženě jsem neměla nějaké bolesti, ale bylo mi tak jako špatně, bolelo mě trošičku v podbřišku. Právě jsem nevěděla, jestli vyloženě mám menstruaci nebo jestli to teče z těch střev.
No a když mi došlo, že mi krev teče ze střeva, tak jsem samozřejmě šla okamžitě k doktorovi, protože když vám v takové míře teče krev zevnitř, tak se člověk začne bát. Navíc já jsem studovala medicínu, takže člověk věděl, co všecko to může znamenat. Bála jsem se rakoviny a podobně. Začala jsem chodit k mé paní obvodní doktorce, a ta mi dala test na okultní krvácení. Protože nevěřila tomu, že krvácím. Tak jsem vzala ten papírek, strčila jsem ho do té krve, přinesla jsem jí to. Tak tedy uvěřila s tím, že mi tvrdila, že mám určitě hemeroidy, a že to nic není. A že si to prostě tak nějak vymýšlím.
Takže jsem takhle fungovala několik měsíců, kdy jsem chodila po chirurgiích a podobně, kdy mě všichni prostě odpálkovali. Řekli mi, že to vlastně nic není. No a přišla k nám moje teta, která se zhrozila, vzala telefon a zavolala na Žlutý kopec s tím, že řekla, kolik mi je roků a jaké mám potíže. Doktor se zhrozil a řekl, že mám okamžitě přijet.
A za 3 dny jsem měla za sebou i kolonoskopii a diagnózu ulcerózní kolitidy. Nasazovala se samozřejmě imunosupresiva, kortikoidy, a potom jsem přecházela na takovou udržovací léčbu. Několik let jsem se léčila v duchu klasické medicíny, kdy jsem dospěla do stavu, že jsem měla přejít na velmi silnou imunosupresivní léčbu. A tu jsem odmítla.
Ariel: Hm. No, je to zajímavé, že tvé potíže byly poměrně velké a dlouho se nic ze strany těch lékařů nedělo. Že to bylo možná netypické nebo neuvěřitelné pro ně, že... Ano, někdy se setkávám s tím, že lékaři vlastně tak úplně pacientům nevěří. A to je velká škoda, protože se pak protahuje to období, kdy se může začít něco dělat.
Tak. A zeptala bych se..., i když vlastně už jsi to zodpověděla, jak jsi vnímala svoji nemoc, jak jsi ji léčila... To už jsme vlastně řekly. Teď bych ještě chtěla se trošku zastavit k tomu, jaké dopady měla léčba na tvůj život. Už jsi zmínila, že tam byly kortikoidy, i že se zvažovala imunosupresivní léčba.
Tereza: No, takhle. Já jsem vlastně vůbec neřešila to onemocnění. Já jsem to prostě brala tak, že jak jsem byla odchovaný doktor, tak jsem to brala tak, že si prostě vezmu léky, a že to bude ta cesta. Že to pořeší ten můj problém. A jak jsem nad tím hluboce nepřemýšlela, já jsem to viděla fakt jako jediné řešení. Protože jsem to měla v kolonce té diagnózy, kdy tam byl histologický nález s tím, že to je to, co se učíte na medicíně. Učíte se zařadit to onemocnění v závislosti na nějakých faktorech, na nějakých markerech, na nějaké histologii, na nějakých klinických příznacích, kdy jste zařazeni do kolonky. Kolonka, z té jde šipka - jedna léčba, nefunguje, tak jde šipka - druhá léčba. Nefunguje, tak jde šipka - třetí léčba a všecko jsou to prášky. A pak jsou operace.
A já jsem si v tom stylu jela. Netušila jsem, že to můžu nějak změnit. Já jsem nad tím neuvažovala. I přestože jsem cvičila jógu a dělala tyto věci, věřila jsem tomu, že je možné se vyléčit myslí, ale tak nějak podvědomě. Ale neuváděla jsem to do praxe. Takže já jsem brala prášky, vždycky když přišel nějaký relaps, tak jsem dostala kortikoidy, a tak jsem pokračovala dál. Takže vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že mám nějakou jinou možnost. S tím, že jsem nepociťovala žádné vedlejší účinky těch léků, ale ta léčba mi moc nezabírala.
Já jsem přesvědčená o tom, že to onemocnění často, ve většině případů, má nějakou příčinu v tom, jak my žijeme, v tom, co děláme. Jenže já jsem toto neměnila, neřešila jsem to. Neustále jsem žila tím stejným způsobem, a tak se nemohlo nic změnit. A já jsem pokračovala sice dál v užívání prášků, ale moc mi nepomáhaly. Ten relaps (pozn.: návrat aktivity onemocnění) vždycky byla schopná akutní medicína pořešit, ale z toho chronického hlediska se onemocnění zhoršovalo.
Až do chvíle, kdy jsem onemocněla tak, že bylo střevo zasažené úplně všude a řekli mi, že nemám kolitidu, ale nakonec Crohna. To jsem byla v nemocnici, kdy jsem byla hospitalizovaná pro obrovskou ztrátu krve. Měla jsem hemoglobin 75 (norma je nějakých 120 - 145 u žen, a to nemluvím o optimu, to je jenom ta spodní hranice). Měla jsem bolesti, měla jsem celé střevo postižené. Byla jsem strašně slabá. Tohle se stalo po státnicích na medicíně, po poslední zkoušce, kdy jsem skončila takhle v nemocnici a byla jsem na tom velmi špatně.
Ariel: Hm, teď vlastně přicházíme k tomu zlomovému momentu, že? Ta nemoc byla tak těžká, tak nereagovala na klasickou léčbu, že tě vlastně donutila obrátit se trošku jiným směrem. Tak bych se chtěla zeptat, jestli bys tady mohla posdílet s námi ten zlomový moment, kdy ti to všecko dosedlo, že ses rozhodla vydat se jinou cestou.
Tereza: Bylo to v době, kdy jsem byla v té nemocnici a přišla za mnou paní doktorka. Úplně s klidným výrazem mi přišla sdělit, jak bude pokračovat moje léčba. Měla jsem v té době přejít na silná imunosupresiva s extrémním množstvím nežádoucích účinků, které jsem všecky znala. A tak jsem se ocitla v situaci, kdy já jsem byla v situaci toho svého pacienta. Já jsem přitom jako doktor lidem také předepisovala léky a bylo mi to úplně jedno. Já jsem to vůbec nedomýšlela. A když se ocitnete na místě toho člověka, navíc víte, jaké jsou tam ty nežádoucí účinky, víte, jak ta léčba pokračuje, víte, jaký to má konec. Víte, že jednou ten člověk s velkou pravděpodobností o to střevo přijde.
Vlastně ta paní doktorka když mi to takhle s tím klidným srdcem řekla, tak já jsem se úplně zhroutila. Říkala jsem si, že já to takhle ale nechci. Já jsem věděla, že biologická léčba je sice super, má dobré výsledky a nevím, co všecko, ale v čase přestává působit. Přestává to fungovat a tedy ti lidi stejně končili na operaci. Takže toto jsem viděla jako svůj výhled. A v 28 letech si člověk možná ani nedokáže uvědomit, co to je vývod. Ale já jsem to věděla. Já jsem ty lidi viděla. A to není sranda.
A představa toho, že se mi tohle stane třeba za pár let, byla hrozná. Navíc mi řekli, že děti... že když budu těhotná, budu muset být na kortikoidech nebo podobné léčbě. Takže to pro mě byla šílená rána. A já jsem to vůbec nechtěla přijmout. Já jsem se cítila dobře. Nepřipadala jsem si nad hrobem.
Když jsem paní doktorce řekla, že to nechci, že to brát nebudu, tak mi začala vyhrožovat, že nebudu mít děti, že skončím s vývodem. Že mám 90% šanci, že to tak dopadne. Že bez těch léků nemám šanci na normální život, že nebudu moci dělat to, co chci. Že ta práce, ať na to zapomenu... Protože já jsem chtěla být chirurg, chtěla jsem řezat, a to je stresová práce. Že to v žádném případě neexistuje.
Tak jsem tam brečela, volala jsem své rodině, bylo to strašné. Teďka se tomu už směju, ale říkám, že to byly nejhorší chvíle mého života. Ten večer jsem nespala a hledala jsem na internetu heslo: vyléčil jsem se z ulcerózní kolitidy. Našla jsem pána, kluka, který se vyléčil a pomáhal na té cestě i ostatním lidem. Vyléčil se pomocí raw stravy a půstu. Takže to byla moje první, taková moje první vlaštovka. Druhý den jsem paní doktorce řekla, že se vyléčím. A ona mi tam ještě několikrát chodila pořád nadávat, ještě několikrát jsem to tam probrečela. Ale byl to zlom, byl to ten zlom, kdy jsem se rozhodla, že se uzdravím, a že to zvládnu.
Ariel: Tohle vnímám jako strašně důležité, takovéto rozhodnutí, že to člověk chce jinak. Že jde třeba i do rizika, ale jde za nějakou cestou, která nese naděje. Že nechce skončit tak, jak mu to lékaři předpovídají.
Teď bych se zeptala, už jsi to naznačila, kudy tě to vedlo. Že cestou raw stravy a půstů, tak jestli bys to mohla trošičku rozvést, třeba chronologicky. Kam tě to vedlo, kudy se ubírala tvá cesta, co jsi všechno vyzkoušela, třeba i slepé uličky, tak abychom věděli tvoji konkrétní cestu, kudy to šlo.
Tereza: Já jsem v té době, kdy jsem zjistila, že jsou lidé, kteří se uzdravili, jsem se dala do spojení s tím pánem a uvěřila jsem tomu, že maso je špatné. A že budu vegan. A že raw strava je jediné dobré pro nás, a tak. Jak jsem začala, měla jsem střevo plné vředů, krvácející, takže jsem nebyla schopná si dát misku zeleniny. To vůbec neexistovalo. Střevo jsem potřebovala nejdřív dohojit. Ten pán říkal, že je potřeba 28 denní půst o vodě. To jsem si neuměla představit, tohle vydržet. Držela jsem to několik dní, a pak jsem si už říkala, že to nedám. Že to nezvládnu.
Tak jsem začala hledat dál. Našla jsem paní, která popisovala účinek elementární diety na IBD (pozn.: nespecifické střevní zánětlivé onemocnění), který byl srovnatelný s kortikoidy. Takže jsem se pustila do elementární diety, kterou jsem několik týdnů držela a díky tomu jsem dohojila střevo. Začala jsem vysazovat kortikoidy a podobně.
Tehdy jsem také navštívila indického doktora, který mi poradil užívat nějaké bylinky a poradil mi i nějaké procedury, výplachy střeva. Já jsem to neabsolvovala, protože mi to přišlo nepřirozené. Rovnováha střevního mikrobiomu byla už tak narušená. Začala jsem užívat doplňky stravy, začala jsem užívat probiotika, i ty indické bylinky.
Potom z té elementární diety jsem pomalu přešla na raw stravu, zkoušela jsem akupunkturu... Chodila jsem k paní, co dělá kvantování. Takže tak trošku i taková ezoterika. Ale byla to generální ředitelka jedné banky, strašně inteligentní ženská, která ochrnula, když jí umřel manžel a zůstala sama s dvěma dětmi. A ona se uzdravila hlavou. To je úplně neuvěřitelné, co dokázala. Já jsem fakt realista, já opravdu nejsem ezoterik. Ale to, co ona dokázala, když na mě sáhla rukama, ona ze mě tahala ty hnusy.
Já vím, že je to těžké uvěřit, ale pro mě to bylo něco neuvěřitelného, ten její dotek. Ona mě naučila pracovat se svojí myslí tak, že jsem byla schopná se v zimě v sukni v metru zahřát hlavou. Zahřát tělo tím, že jsem o tom přemýšlela. Chodila jsem i k psychologovi a všecko jsem to kombinovala dohromady. Ten úvod byl super. Všecko to šlo dobře. Ale potom, když jsem vysazovala kortikoidy... moment prosím, pardon - (pozn.: byly jsme vyrušeny a přerušeny)
Ariel: Tak já nevím, kde jsme skončily, já ještě se zeptám k té elementární dietě, jestli bys malinko nastínila, co vlastně to je, aby i diváci věděli.
Tereza: Elementární dieta je situace, kdy člověk pije jenom vodu smíchanou s proteinem, který si vezme v prášku, který je co nejvíc naštěpený. K tomu je nějaký sacharid, nějaký tuk a můžete si do toho koktejlu přimíchat i nějaké doplňky stravy.
Já se tomuto tématu věnuji ve svých knížkách, kde popisuji přesně, jak jsem si to míchala, jak to probíhalo a jakým způsobem to funguje. Pro mě to byla alternativa půstu, kdy jsem měla nějaké živiny, neměla jsem takový hlad. Ty živiny byly ale tak naštěpené, že krásně procházely střevem do mého těla.
Ariel: To je super.
Tereza: Během této diety jsem potom přešla na raw - živou stravu. Jedla jsem samé ovoce a zeleninu. Hlavně ovoce v té době. Avokádo s banánem jsem pořád jedla. Nedráždivé typy jídel, smoothie. Pak jsme odjeli na Mauritius, kde jsem jedla papáju a podobně, to bylo super.
Ale také člověk léčil hlavu. Byla jsem na tom Mauritiu, tam jsem meditovala, naučila jsem se techniky té paní, která mi vysvětlila, jakým způsobem je možné myslí léčit i tělo. A celé jsem to dávala dohromady.
Ale samozřejmě, jak už jsem říkala, že jsem užívala velké dávky kortikoidů. Nechala jsem se převést z infuzí na prášky. A když jsem ustupovala s dávkou, tak přišly dny, kdy jsem začala zase krvácet a zase mi bylo špatně. Plakala jsem, že jsem se vydala na špatnou cestu, že fakt přijdu o střevo, že nebudu mít děti a tak...
Bylo strašně důležité mít vedle sebe manžela, který mě vždycky podržel a pomohl mi zase vstát a jít dál. A samozřejmě potom jsem přišla v čase na to, že tělo potřebuje i maso. Že nestačí strava, pro kterou jsem se rozhodla. Bylo to celé takový proces. Samozřejmě i když má člověk pocit, že to nejde, že to nepůjde dál, tak jsem se vždycky zase oklepala a šla jsem dál. A zkoušela jsem něco jiného.
Ne všecko mi sedělo. Přeci jenom já jsem citlivá na ta střeva dodnes, ne všecko mi sedí. Nesedí mi ani všecko, co popisuji ve svých knížkách. Věci, které lidi najdou v mých programech a knížkách, jsou i věci, které jsem se naučila i z jiných zdrojů, z literatury, a tak vím, že třeba u toho a toho typu onemocnění to může být lepší, ale to nemusí znamenat, že to tak bude. Je to vždycky nějaká cesta, na které vám může někdo pomoci, ale prošlapat si ji člověk musí sám.
Ariel: To, to můžu potvrdit. Rozhodně. Ale skvělá inspirace, aby člověk věděl, že vůbec je to možné, se uzdravit. To je, myslím, úplně zásadní, uvěřit tomu, a pak hledat cesty. Rozhodně. Super.
Je krásné, že jsi měla podporu v rodině, toho manžela. To vnímám jako velmi důležité, že člověk v tom není sám. A že někdo v něj taky věří. To velmi pomáhá ve špatných momentech, kdy člověk pochybuje o své cestě, jestli se vydal dobře nebo ne. To je skvělé.
Tak já se ještě podívám, co tady na tebe mám. Jestli bys mohla říct, co vnímáš jako úplně nejtěžší na té tvé cestě k uzdravení, kde jsi vnímala největší překážky nebo odpory nebo kam tě to stálo hodně sil, se posunout.
Tereza: Nejtěžší bylo to rozhodnutí. Protože když vám někdo říká, že to bude tak a tak, že prostě nebudete mít děti a nebudete mít střevo, že dopadnete takhle a takhle, tak vy se musíte rozhodnout. Musíte se rozhodnout, jestli to riziko podstoupíte, protože to tak může být. Já nikomu nemaluju pohádku. Může to dopadnout i tak, jak to říká ten doktor. To vám nikdo nepotvrdí, nikdo vám nedá stoprocentní garanci.
Ale my si musíme uvědomit jednu důležitou věc. Tu stoprocentní garanci nám nedá ani ten doktor s těmi léky. To neznamená, že když ty léky u někoho takhle fungují, že to bude fungovat stejně dlouho jako u vás. Já si totiž myslím... já jsem si udělala váhy. Já vždycky říkám, že máme váhu, a že to rozhodnutí je na nás. Já jsem si na tu jednu stranu dala léky, operaci a ten vývod s těmi léky. Na druhou stranu jsem si dala život s tím, když budu zdravá 5 let. Já jsem si tehdy řekla, že já za těch 5 let budu mít 2 děti. Budu 5 let zdravá a budu mít 5 let střevo. Projdu 2 těhotenství bez léků. A potom třeba budu mít vývod.
A toto jsem si udělala. Řekla jsem si, co je pro mě důležitější. A řekla jsem si tehdy, že je pro mě důležitější mít zdravé děti, které nebudou v sobě mít ten chemický koktejl. To je můj názor, to nikomu nevnucuji. Ale já jsem to tehdy takhle cítila, a proto jsem to takhle udělala. Vždycky si udělám takovouto váhu a říkám si: toto nebo toto? Co je lepší? Co je pro mě výhodnější? Pro mě jako člověka, ne pro mého manžela, ne pro moji rodinu, ale pro mě. Pro moje děti, které jsou pro mě důležité.
Člověk si to musí takhle určit a samozřejmě je to těžké. Protože vždycky něco ztrácíte. Když se rozhodnete vydat se na alternativní cestu, ztrácíte nějakou pomyslnou jistotu, kterou vám dává ten doktor, a která je silná. Protože zaprvé je tam i psychický aspekt toho, že ten doktor ví všecko, ví mnohem víc, než vy a má už nějakou zkušenost, to samozřejmě nepopírám, a tak ztrácíte pevnou půdu pod nohama. A to není sranda. To je jedna věc.
I když jste doktor, tak děláte třeba něco jiného, tak nevíte, co dělá gastroenterolog. Jak je to rozkouskované, tak i když jste lékař nějakého oboru, tak nemůžete zabrousit do toho jiného oboru, jste v tom ztracení. Vůbec nevíte. Není to můj obor. Takže člověk tak nějak dává svůj život do rukou toho člověka, který by měl být odborník. A není jednoduché se toho zříct. Fakt to není jednoduché. Ale je to důležité alespoň částečně to udělat. A toto byla jedna z nejtěžších věcí.
Pak samozřejmě přišly chvíle, kdy jsem začala krvácet ze střeva a tak podobně, tak to taky není jednoduché.
Další chvíle přichází, když třeba já vím, že bych měla dodržovat nějaké dietní opatření, protože to je důležité, to, abych si udržela zdraví, a ne vždy je to jednoduché. To si člověk, který se snaží vyléčit, dokáže představit. A podobně.
Někdy je na té cestě životem prostě i stres. Potýkáte se se stresem v partnerství, v rodině a podobně a ne vždy vás ten partner podpoří. A vy se s tím musíte umět vypořádat tak, abyste neonemocněli. To není jednoduché.
Takže je to těžká cesta, je to celoživotní cesta a je úžasná, je to obrovský seberozvoj. A je to i náročné a rozhodně nikomu nebudu vykládat, že tím bude proplouvat jako nějakým rájem (smích).
Ariel: Ano, to se mi na tobě líbí, že to nelíčíš jenom v růžových barvách, protože ono to skutečně není růžové. A ještě jak jsi mluvila o těch vahách, o té touze mít děti, tak musím říct, že mě úplně mrazilo. Že to je fakt cítit, že to je opravdu těžké rozhodnutí, ale myslím si, že je to to nejlepší. Dát si skutečně na misky vah varianty a rozhodnout se.
Tereza: Strašně naštvalo moji paní doktorku, že jsem jí tehdy řekla, že jestli budu 5 let bez vývodu, tak mi to stačí. To ji hrozně naštvalo, toto. Protože ona mi řekla, že snad nejsem normální... Ale jak nejsem normální? Tehdy to pro mě bylo důležité. Aby moje děti neměly v sobě ty léky.
Ariel: Já myslím, že je to úplně úžasné, že jsi šla do toho rizika a už jenom to, že těch 5 let dostaneš k dobru, ti dalo dostatečnou motivaci pokračovat. Ale získala jsi vlastně mnohem víc, než těch 5 let, že? Takže ta cesta přinesla mnohem víc plodů, než sis na začátku myslela. To je krásné.
Tak, ještě se chci zeptat, jestli jsi potom nějak navštěvovala lékaře v době, kdy už jsi se uzdravovala, když jsi viděla, že ta cesta už vede správným směrem a jestli jsi tedy nějak s nimi o tom komunikovala, jak se léčíš, a co na to říkali?
Tereza: Já se přiznám, že dělám přesně to, co nedoporučuji svým klientům. A to je to, že já jsem se úplně od toho odtrhla. Já jsem k lékaři nechodila a nechodím tam dodnes, protože moje paní doktorka mi vyloženě řekla, že mě léčit nebude. Že člověka jako já ona nechce v péči a vyloženě mi řekla, že mě kontrolovat nebude. Je to jeden z mých strachů.
Mí klienti se mě ptají, jakou mám hladinu kalprotektinu (pozn.: ukazatel aktivity střevního zánětu zjišťovaný ve stolici), a já to nevím. Nevím. Já jsem si to nechala zkontrolovat jednou v průběhu, bylo to v pořádku, ale nechodím nikam pravidelně na kontroly. Já nejsem nemocná. Já v hlavě nejsem nemocná, já nechodím k doktorovi, protože nemám důvod. Ale je to něco, co nemám ráda u svých klientů, protože přeci jenom já jsem si morče dělala ze sebe a nechci si dělat laboratorní myš z někoho jiného. To už si musí rozhodnout každý sám. Já jsem zdravá a nepotřebuji to.
Ariel: Ano, určitě. Ono zase konfrontace s lékařem může být velmi nepříjemná, pokud člověka tlačí do té léčby a manipulují ho strachem, což se bohužel děje. A bohužel se děje i to, jak jsi zmínila, když člověk nechce absolvovat léčbu, kterou medicína nabízí, že ti lékaři člověka úplně odepíšou a nechtějí s ním vůbec nic mít. Což je takto vidět, že medicína nerespektuje svobodu rozhodnutí. Takový lékař by měl udělat, co může a měl by nechat toho člověka jít svobodně svojí cestou. Zvlášť tehdy, pokud mu nemá moc co nabídnout.
Tereza: Tak záleží. Každý lékař je jiný. Já mám spoustu klientů, kteří stále chodí k lékaři, oni ví, že dělají nějakou alternativu, když se to nedaří, tak jim nabídnou nějaké léky a podobně. Říkám, je to člověk od člověka. Ale často vidím, že alternativa je sprosté slovo. Ale oni k tomu mají taky svůj důvod. Já jsem pracovala v nemocnici, takže vím moc dobře, proč. Jsem gynekoložka, takže vím, co znamená, když někdo chce rodit alternativně a viděla jsem tak strašné věci, které fakt nikomu nepřeji zažít. Co ženy dokázaly, když byly doma... polomrtvé děti....
Je to takové, víte co, když pracujete v nemocnici a vidíte toto, pak potom samozřejmě jste skeptičtí. Když slyšíte, že někdo něco dělá alternativně. Nejste v roli toho pacienta, který si tímto prošel. Nechci je soudit. Ale je jen na nás, jak se k tomu postavíme. Nemůžeme obviňovat doktory z toho, že nás straší. My si z toho něco můžeme vzít, to pro nás nejlepší. A to je to, co bychom měli udělat.
Vezměte si od nich ty vyšetřovací metody, nechte si vyšetřit krev, nechte si od nich poradit. Pokud cítíte, že toto je teď ta cesta pro vás, tak do toho běžte. Ale časem se to může i změnit. Vy máte právo změnit svůj názor. Takže já si myslím, že vždycky je velmi důležité zaměřit se do sebe, do toho, jak my na to reagujeme a neobviňovat to okolí. Oni dělají to, co umí, já to vím. A ty to určitě taky víš.
Ariel: Ano, vždyť já jsem to taky zažívala jako doktor, takže vím. Ale chtěla jsem na to upozornit, protože to může nastávat celkem ne výjimečně. Tak aby na to člověk byl připravený, že může lékař takto reagovat. Určitě to nedělá ze zlého úmyslu, ale je tak nastavený a má své zkušenosti. Protože samozřejmě se mu vrací většinou jen ti lidé, kteří neuspějí na té cestě nebo mají komplikace. Ti, kteří se uzdraví nebo jsou na dobré cestě, pak k němu už nechodí. Takže on má také trošku zkreslené vidění podle toho, s čím se setkává.
Tereza: Přesně tak.
Ariel: Tak ještě bych se chtěla zeptat, jak to máš teď? Zmínila jsi, že je to přeci jenom celoživotní cesta, takže určitě o sebe nějakým způsobem musíš pečovat. Tak jestli bys mohla posdílet, co děláš pro to, abys zůstala zdravá?
Tereza: Já dělám celkově spoustu věcí a zapojuji do toho celou rodinu. Všechno jsem si předělala tak, abychom to dělali společně, protože dbám na prevenci i u svých dětí, které mají predispozici k tomu, že by jednou mohly mít třeba nějaké potíže, pokud se o sebe nebudou hezky starat, tak, jak jsem to měla já. Takže samozřejmě dělám toho spoustu.
Žijeme v přírodě, hodně chodím ven, medituji, ne vždy, někdy toho mám hodně, ale snažím se pečovat jak o duši, tak i o tělo. Sportem, pohybem, jídlem,... nejím lepek, nejím mléko, jen výjimečně, třeba včera jsem si dala zmrzlinu, ale fakt málo. Nemám to doma, dám si to třeba jednou za několik měsíců, nějaké takové jídlo. Ale jinak jsem na bezlepkové dietě, bezmléčné dietě, snažím se o takové paleo.
Když cítím, že to není ono, většinou to bývá nějaký stres, z 99 % to bývá, když je nějaký stres, tak cítím, že střeva se zlobí a říkají: Tery, zklidni se, už je čas zastavit. Takže musím poslouchat tělo. Naučila jsem se s ním skvěle komunikovat a to je základ toho, proč jsem pořád zdravá. Protože kdybych se vrátila do toho shonu, do toho života, který jsem měla předtím, tak vím, že bych zase onemocněla.
Nemůžu to říct na 100%, ale myslím si, že ano. Právě nedávno, ti lidé, co mě sledují, to ví, jsem měla potíže a trvalo mi 4 týdny, než jsem se dostala zase do pořádku. S tím, že nekrvácím ze střeva a tak, ale cítím, že to není ono. Takže musím o sebe pečovat. Jak o svoje tělo, tak o svoji duši. Pořád.
Ariel: Ale je to cesta k sobě, k tomu, vnímat sama sebe, takže myslím si, že to je takhle v pořádku. Že tě to vede po cestě dál a dál, tam, kam potřebuješ jít. Takže bych to viděla v pozitivním duchu, že to člověk může vnímat jako cestu seberozvoje a toho, že tělo mu říká, kdy má třeba ubrat nebo něco změnit. Což je velmi důležité.
Tak. Ještě bych se zeptala. Zmínila jsi tady spoustu věcí, co jsi vyzkoušela, čím jsi vším prošla. Jestli bys dokázala nějak procentuálně vyjádřit, jakou měrou jsi potřebovala pracovat s fyzickým tělem, jakou měrou s duší a s mentálním nastavením? Jestli bys to mohla nějak blíž specifikovat, abychom měli představu, co to obnášelo.
Tereza: Já se teď setkávám s takovým trendem, že lidé mají pocit, že je potřeba pracovat hlavně s hlavou. Já to mám v hlavě, všecko je v hlavě, mám špatný vztah a toto toto. Já si to nemyslím. Myslím si, že fyzické tělo je také důležité. A myslím si, že je potřeba ty části propojit. A pokud člověk pečuje jenom o tu hlavu, tak ty výsledky bohužel nemívá tak dobré jako někdo, kdo to spojí.
Stejně tak jsou lidé, kteří pečují zase jenom o dietu, s tím se také setkávám. Že jdou do čím dál větších extrémů a pořád výsledek není. Ale tam může být něco dalšího, tam těch faktorů může být celá řada. Může tam být infekce, může tam být něco, co vás dráždí z prostředí, může tam být psychická věc...
Myslím si, že je to 50 na 50 a je tomu potřeba věnovat patřičnou pozornost. Oběma těm aspektům. Myslím si, že vyhraňování se jakýmkoliv směrem nevede k ničemu dobrému. A myslím si, že spousta lidí... dnes je hodně moderní pracovat se svojí myslí, což je super, je to skvělé, ale my si, ale člověk tak nějak nevědomě, tak nějak přirozeně stejně mění životní styl i na té fyzické části. I člověk, který se dokáže vrátit k sobě, k přírodě a podobně, tak změní způsob, jak se stravuje, změní i to, jak žije, jak často je venku a podobně. Takže si myslím, že to jde ruku v ruce. A to je záruka podle mě toho největšího úspěchu, že člověk propojí tyto dva aspekty.
Ariel: Ano, tak to můžu potvrdit, to tak je, že je potřeba pracovat na více úrovních a propojit to, protože pak jsou výsledky nejlepší.
Tak a ještě tady mám, možná už jsi to vlastně řekla, ale jestli to můžeš teď shrnout, jak jsi vnímala lékaře a medicínu dřív, jak je vnímáš teď a kde vidíš silná místa medicíny a kde vidíš největší slabiny, podle tvých zkušeností?
Tereza: Já jsem doktory vnímala možná až jako něco víc. Protože když jste na medicíně a vidíte tam ty profesory, vy jste v tom vychovaní, v tom, že doktor je něco víc. Já vím, že možná někdo, kdo to bude poslouchat, tak se mnou nebude souhlasit, ale vy jako medik to tak prostě vnímáte. A jste vychováváni v tom, že i vy budete něco víc. Takže vy skutečně víte víc než ti ostatní.
Bohužel já mám... možná se teď setkám s odporem proti tomu, co teďka říkám, ale myslím si, že je to pravda, jsem o tom přesvědčená. Spousta doktorů se tak i chová. A je to tak. A oni si nemyslí třeba, že jsou něco víc obecně, ale mají pocit, že ví mnohem víc, než ti pacienti. Což jasně, z určitého hlediska je to pravda, protože 6 let studujete, jak funguje lidské tělo a podobně. To je pravda, že víte mnohem více informací na toto téma než běžný člověk.
Nicméně si myslím, že je to strašně propagované, předepisovat léky a operace a myslím si, že je to strašně slepé. Je to strašně jednostranné, strašně neotevřené. Vy jste v takovém vězení medicíny v uvozovkách. Protože ono vás to vtáhne. Těch studií na léky a vakcíny a podobně, toho je tolik, a vy jste tím zahlcení a máte pocit, že to je to nejlepší. A vaše pozornost se ubírá pouze tímto směrem a odmítáte cokoliv jiného.
Myslím, že se to děje stále. Dneska jsou i otevřenější doktoři, začíná být čím dál víc doktorů, kteří jsou otevření, naklonění i trošku něčemu jinému. Ale pořád je to tady takový rigidní systém, který je způsobený tím, že už jste od medicíny vytrénovaní. Už na medicíně do vás buší, že takhle to je. Pak jdete do té praxe, tam vás učí lidé, kteří jsou tam už desítky let často a učí vás to stejné dokola. Takže vy, i když se někteří doktoři tomu částečně otevírají, ale nemají ty informace, neprošli si cestou pacienta, nemají čas ani motivaci se tomu do hloubky pověnovat, takže myslím si, že pořád v tom má medicína určité mezery.
Nechci tím nějak kritizovat odborníky v oboru, protože oni samozřejmě mají kvantum informací k tomu svému oboru, takové, že já se můžu jít zahrabat. Myslím si, že medicína akutní je na skvělé úrovni, že jí nemůže konkurovat žádná alternativa. Je to můj názor. Diagnostické metody i ty léky, které působí rychle, působí efektivně, toto jsou věci, které medicína má, a které ta alternativa nikdy nenahradí.
Ale takové to hledání drobných dysbalancí, drobných nerovnováh nebo i velkých nerovnováh, medicína to neumí za prvé často ani odhalit a hlavně to neumí řešit. Neumí to prostě řešit. Řeší to silnými léky na jeden receptor, což nejde. Tam je souhra více věcí a my potřebujeme něco balančního, něco, co obsáhne celý aspekt toho problému. Což moderní medicína neumí.
Ariel: Ano, to souzním s tím, co říkáš, že skutečně jednak jsme jako medici nebo pak jako lékaři fascinováni tím věděním, protože si myslíme, že je to všechno o nemocech i o světě. A teprve časem možná přicházíme na to, že to není úplně všechno, co hraje roli. Že mnohdy ti lidé (pozn.: pacienti) také mají nějaké své zkušenosti, které můžou být pro nás i cenné, když jsme otevření. Je potřeba je vnímat, tak jako to teďka sdílíš tady ty. Hm, ano, to můžu podepsat.
Tak, ještě bych se chtěla zeptat. Každopádně je jasné, že těžká nemoc je vždycky nějaké utrpení, ale může být i velký dar. Jestli vnímáš nějaké přínosy nebo co vlastně vidíš pozitivního na své cestě, na tom, čím jsi prošla?
Tereza: Já vidím jako pozitivní spoustu věcí. Jde o to, že jsem se hodně vrátila sama k sobě, začala jsem řešit svoje pocity, to, proč se nějak chovám, proč to tak dělám, proč si ubližuji. Proč nejsem taková partnerka, jaká bych chtěla být a tyto věci. Šla jsem hodně do sebe.
A dnes to také tak dělám, že když přijde nějaký problém, tak se vždycky snažím v sobě hledat, proč na to nějak reaguji, neobviňuji z toho své okolí. Nevím, jestli bych vůbec dokázala toto dělat, kdybych neprošla touto cestou pacienta. To je jedno pozitivum.
Další pozitivum je to, že já dneska žiju fakt zdravě, a když se podívám na spoustu mých kamarádů okolo mě, tak mají velké zdravotní problémy a podobně, a já je nemám. Zvláštní, že? To já jsem byla ta nemocná, to já jsem skončila v nemocnici, mně bylo prorokováno toto všechno a dnes jsem zdravější než většina z nich. A to je zajímavé, že toto je obrovský dar.
A co je poslední skvělá věc, že já jsem začala tvořit tento projekt pro lidi, kteří chtějí najít podobnou cestu. A má to obrovský úspěch. Sleduje mě obrovská spousta lidí, dávají mi motivaci a sílu pokračovat v tom, co dělám a dělám práci, která je potřeba, kterou moc lidí nedělá a kterou mám ráda. Kterou předávám ze srdce.
Ariel: Ano, to je super, to je úplně skvělé, že s tím jdeš ven, a že ukazuješ jiné cesty. I že to propojuješ se zkušeností lékaře, že to krásně propojuješ. Což si myslím, že je velmi cenné v dnešní době. A že to ukazuje lidem nové obzory, nové možnosti. Tak to je úžasné.
Ještě bych se chtěla zeptat tak celkem na závěr, co bys chtěla vzkázat lidem, kteří mají také nějaký nespecifický střevní zánět?
Tereza: Chtěla bych vzkázat, že nemají poslouchat, co říkají doktoři, že to nejde vyléčit. Já a spousta lidí okolo mě jsou důkazy toho, že to jde. A to, že se vydáte na tu cestu medicíny, tak část cesty můžete jít s ní, a pak se můžete třeba odpojit, to vůbec nic neznamená.
Já vám řeknu jednu věc, věřte tomu, že to jde uzdravit. Přijměte to jako pravdu, protože ti lidé jsou a ta léčba existuje a jsem o tom přesvědčená, není to jenom můj případ, je to případ spousty dalších lidí, kterým se podařilo dostat to onemocnění pod kontrolu. Vrací se třeba, když přijde nějaký stres, ale umí s tím pracovat a fakt to nejsem jenom já. Nenechte si to vymluvit.
I když třeba se ta léčba někdy nepodaří, může k něčemu dojít, tak můžete jít do nemocnice zaléčit se klasickou medicínou, tak jak jsem to udělala kdysi já. Ale ta léčba existuje. A myslím si, že je důležité vzít zdraví do svých rukou a hledat a pátrat a nebrat jeden neúspěch jako definitivní. Člověk když jednou neuspěje, tak to neznamená, že neuspěje podruhé nebo potřetí nebo počtvrté nebo třeba podesáté. Ale jsou tam cesty a je jich spousta.
Ariel: Ano, to je krásné, i ta zmínka o tom, že první cesta hned nemusí vést do cíle, což většinou tak bývá. Člověk toho vyzkouší mnoho, projde i dost slepých uliček, pak se vrací, ale všechno ho to posouvá a učí ho to, se uzdravovat.
Tak a jestli máš nějaký takový vzkaz pro lidi, kteří obecně trpí nějakou autoimunitou, možná, že to bude to stejné, jestli pro ně máš nějaký vzkaz, nemusí to být jen problém se střevy.
Tereza: Mám jednu věc. Samozřejmě tam platí i to, co jsem řekla předtím. Ale taky platí jedna důležitá věc. A to je to, že trénink dělá mistra. A že to, že člověk musí pokračovat.
Je chyba, kterou hodně lidi dělají. Ono nestačí, že si vyberete jednu dietu a po týdnu, když to nefunguje, se na to vykašlete. Tak to prostě nefunguje, může to trvat i několik měsíců. Mně to trvalo rok, než jsem se úplně uzdravila, úplně kompletně, jako že mi bylo fakt dobře.
Znám lidi, co byli 8 měsíců na elementární dietě, než se uzdravili. Je to prostě, říkám, cesta a jeden neúspěch se nepočítá. Je potřeba hledat dál a hlavně pokračovat. Samozřejmě, když budete držet dietu, která vám bude dělat vyloženě zle, vaše tělo zase poslouchejte, vaši intuici, poslouchejte svoje tělo a nechte si poradit. Ale trénink dělá mistra. A tak stejně i v té meditaci, v té hlavě, protože vy se musíte naučit meditovat, zklidnit se, jít do sebe, analyzovat to, proč se nějak chováte a podobně. A to trvá. Je potřeba to dělat denně, je potřeba to udělat stokrát a teprve potom můžeme mít nějaké výsledky.
Ariel: Ano, rozhodně to nevzdávat. Vytrvalost a trpělivost, to jsou nejdůležitější komponenty téhle cesty. A také odvaha.
Ještě úplně na závěr, kam bys pozvala lidi, kteří se tady cítili být osloveni tím, co sdílíš, kteří by tě chtěli sledovat, učit se od tebe, inspirovat se? Kam bys je pozvala?
Tereza: Já mám své webové stránky, kde dávám vědět o veškeré své činnosti. Teď jsem na mateřské dovolené, takže neposkytuji konzultace. Píšu knížky a mám svou facebookovou stránku, kde informuji o tom, co se děje.
Můj web je www.terezafeltoni.cz, a tam najdete úplně všechno. Mé články, mé knížky, můžete se přihlásit do odběru mých e-mailů, kde posílám různá zajímavá videa a podobně.
Ariel: Tak to je krásné. Já ti moc děkuji za sdílení, za to, že jsi tu s námi strávila nějaký čas, a že jsi nám řekla mnoho důležitého. A hlavně jsi velkou inspirací lidem, kteří třeba mají nějaké podobné potíže, můžou uvidět světlo na konci tunelu a vydat se svojí vlastní cestou. Mockrát ti děkuji.
Tereza: Já taky děkuji.
Ariel: Ahoj.
Tereza: Ahoj.
Pro tebe
Trpíš nespecifickým střevním zánětem nebo máš nějaké jiné autoimunitní onemocnění? Můžeš začít sledovat Terezu online a objevovat, jaké cesty k uzdravení se před tebou otevírají. Její web je www.terazafeltoni.cz
Chtěl bys lépe porozumět sám sobě a pracovat na svých tématech? Pak můžeš využít mých osobních služeb.
Jsi lékař, který by rád nakoukl za hranice klasické medicíny? Můžu být tvým průvodcem.
Jak se můžeš hned teď začít uzdravovat
Stěžejním je, aby ses otevřel tomu, že se i ty můžeš uzdravit. Poté pojmout a utvořit záměr. Tedy vyslat životu a sám sobě zprávu, že si přeješ se uzdravit. Ovšem toto vysílání zprávy má svoje úskalí, a tak se vyplatí vědět, jak na to. Vše podstatné se dozvíš v článku Milování před duchy, s duchy a práce se záměrem v 8 bodech.
