Ukážu ti, proč nevědět v mnohých situacích není selháním. Často to dokonce může být tím nejlepším, co tě může potkat. Protože když nevíš, obracíš se do spojení se skutečným životem. Podíváme se i na důvody informačního přesycení a nečekaný potenciál, který dnešní doba plná informací nese.
Krátký příběh
Šla jsem lesem a míjela jsem zurčící potůček. Když jeho zurčení začalo v mých uších slábnout, zachytila jsem vnitřní zprávu, která mě vedla se k potůčku vrátit.
A tak jsem tam chvíli jen stála, poslouchala zurčící vodu, vnímala zpěv ptáků a krásu lesa. Můj zrak spočinul na nádherném buku s čerstvě rozvinutými listy. Stál tam skromně a přitom majestátně. Jeho nádherná koruna mě přitahovala natolik, že jsem se uchýlila do jejího stínu a svěží energie.
A tak jsem tam byla a nořila se do svých vlastních energií a do energií místa. Bylo to pár metrů od cesty. Zrovna začínalo pršet, a tak tudy lidé v rychlosti opouštěli les.
Blížila se ke mně rodina s dětmi. Byli hlasití, a tak jsem si zavřela oči, aby mě jejich energie nerušila a neodpojila od vnímání sebe sama. Ještě jsem se více přimknula ke kmeni stromu, abych se trochu schovala před jejich zraky.
A tak tam stojím a malý chlapeček, který ještě nemá tunelové vnímání a zacílenost dospělých, kteří okolo mě prošli, aniž bych byla povšimnuta, si mě samozřejmě všiml. A povídá svému tatínkovi: "Tati, ta paní tam jakože spí. Proč tam spí?"
Ta nádherná dětská bezprostřednost mi vykouzlila úsměv na tváři. Ale za chvilku mi z té situace začalo být trošku smutno.
To proto, že tatínek svému synkovi neodpověděl. Jen ho popohnal, aby ještě rychleji opouštěl les. Spěchali, aby nezmokli nebo je ke spěchu možná popohnalo i to, že jsem jim nejspíš připadala divná a potenciálně nebezpečná, když jsem tam tak zvláštně stála u stromu se zavřenýma očima.
A co tenhle příběh ukazuje?
Nejenom to, že člověk ladící se na sebe a na přírodu je v tuto chvíli ještě stále podezřelé individuum. Sama u sebe tyto programy vnímám a vím, že zbavit se jich není snadné.
Ale to hlavní, co tenhle příběh nese je, že pro nás, dospělé, je velmi těžké prostě říci: "Nevím." Dokonce i vlastním dětem. A tak otázku přejdeme, jako by nebyla vyslovena nebo jako bychom ji neslyšeli a odvedeme pozornost někam jinam.
Jako by NEVÍM bylo sprosté slovo nebo dokonce známka fatálního selhání. Prostě nevědět.
Proč se bojíme ukázat, že nevíme
Ve škole nás učili, že vědět musíme. Vždy a za všech okolností. Jako když bičem mrská. I o půlnoci, když nás vzbudí. Kdo nevěděl, byl potrestán. Špatnou známkou, opovržením učitele nebo nějak jinak. Každopádně nevědět bylo nepřípustné. Byla to známka hlouposti nebo ignorantství.
A tak jsme se raději ani neptali, aby na nás nemohl ulpět ani stín podezření, že něco nevíme. Konzumovali jsme předem vybrané a probrané informace jako absolutní pravdy bez bližšího přezkoumání. Takové pravdy, které přeci musí vědět každý.
Když jsme tímhle nasáklí, vyžaduje odvahu přiznat si a prostě říct, že nevíme. A tu ne každý má.
Síla životní moudrosti
Pokud však dojdeme k nějaké větší životní moudrosti, pak víme, že ve skutečnosti toho víc nevíme než víme. Pak už pro nás není tak těžké to říct. Protože jsme poznali, že nevědět je prostě nevyhnutelné a tudíž přirozené.
Už si nechceme hrát na vševědoucí a chceme být pravdiví. Už nechceme odcházet od otázek, maskovat to, že nevíme nebo si dokonce vymýšlet jen proto, abychom budili zdání, že víme. Už si připadáme v pořádku i ve chvílích, kdy nevíme.
Jak by to bylo pro chlapečka zdravé
Jak zdravé a hodnotné by bylo pro toho chlapečka slyšet od vlastního tatínka slůvko NEVÍM. Jak by to bylo přirozené a pravdivé. Protože ten tatínek nemohl s určitostí vědět, proč tam tak stojím se zavřenýma očima a opírám se o strom. Jenže pro něj nebylo pohodlné pravdivě odpovědět.
A tak tatínek ukázal svému synkovi mnoho jiného, ale rozhodně ne pravdivost. Třeba to, že se od nepříjemné situace odchází pryč a odvádí pozornost někam jinam. Třeba i to, že tatínek nepovažuje svého synka za hodného odpovědi. Možná i to, že kdo se moc ptá, je nepohodlný.
A s jistotou to, že nevědět je špatně, a proto to není možné přiznat.
Nevědět je přirozené
Život je tak nádherně bohatý. Nikdy jej nemůžeme poznat celý a všechen. Má nekonečno vrstev, dimenzí, aspektů, poloh... Neustále se proměňuje. Každou vteřinou je jiný, nový, dosud neprožitý. Není možné vědět všechno. Nevědět je prostě přirozené.
Opakuj si tyto věty, jsou léčivé:
NEVĚDĚT JE ÚPLNĚ PŘIROZENÉ.
NEVĚDĚT JE ÚPLNĚ V POŘÁDKU.
I KDYŽ NEVÍM, JSEM V POŘÁDKU.
I KDYŽ NEVÍM, JSEM HODNOTNÝ.
I KDYŽ NEVÍM, MOHU ZŮSTAT PRAVDIVÝ.
KDYŽ TOTIŽ NEVÍM, MOHU TO PŘIZNAT.
Zdroj utrpení
Ta naše nasáklost vzorci, že všichni musíme vědět všechno, pak nevytváří jen situace, kdy lidé nejsou pravdiví.
Navíc vytváří některým lidem spoustu utrpení.
Těm, kteří jsou hodně zvídaví.
Těm, kteří jsou hodně vnímaví.
Těm, kteří vidí, že za tím, co vědí, je toho ještě mnoho toho, co nevědí.
Těm, kteří vidí bohatství, hloubku a nekonečnost života i poznání a nekonečnost vědění.
Pocity méněcennosti
Tito lidé často trpí pocitem méněcennosti. A přitom tito lidé bývají těmi, kdo mají ten největší potenciál.
Oni vidí, jak je vědění nesmírně rozsáhlé a nekonečné, a že vždycky bude něco, co nebudou vědět. A přitom se setkávají s kolektivními vzorci, které jim říkají, že nevědět je špatné. A tak si myslí, že jsou špatní. Protože toho málo vědí. Neustále si kladou otázky a na mnoho z nich v danou chvíli nedokáží najít odpověď. Neví a připadají si proto méněcenní.
Potkávají se s jinými, kteří nejsou zdaleka tak hloubaví. S těmi, kterým stačí to, co jim někdo řekne a víc se neptají. S těmi, kteří si nekladou tolik otázek a díky tomu mají pocit, že vědí vše. S těmi, kteří rozhodně netrpí nízkým sebevědomím a pocitem, že by nevěděli dost.
Je to takový paradox
Ti s omezenějším vnímáním toho vědí méně a přitom jsou dostatečně sebevědomí a sebejistí.
Ti s otevřenějším vnímáním toho vědí nesrovnatelně více a přitom trpí pocitem nedostatečnosti. Mívají nižší sebevědomí a bývají nejistí.
Vzpomínám na své studium medicíny. Před zkouškou jsem vždycky měla pocit, že vím tak málo, že tu zkoušku prostě nemůžu udělat. Nakonec jsem ji vždycky udělala a dokonce za A. Až na tři zkoušky za celé studium, které byly za B. Na té nejtěžší z lékařských fakult v naší zemi.
Vystudovala jsem s červeným diplomem a přitom jsem každou zkoušku prožívala jako něco, co nemůžu zvládnout.
Nevědět je motor poznání
Nevědět má však velmi důležitý rozměr. Když se setkáš s tím, že něco nevíš, máš šanci se něco nového dozvědět nebo něco nového poznat a objevit.
Nevědět tě totiž vede k tomu, že můžeš zachtít vědět. Že můžeš zachtít zjistit, jak se věci mají. Nevědění je v tomto případě motor poznání. Tedy velmi důležitý moment a stav.
Můžeš se dozvědět teprve tehdy, když se dozvědět chceš. Můžeš poznat teprve tehdy, když poznat zatoužíš. Ve chvílích, kdy se chceš dozvědět nebo toužíš poznat, jsi tomu otevřený. A tedy se to může i stát.
Když máš pocit, že víš vše, nic tě nepudí dozvídat se dál.
Zato když víš, že nevíš, můžeš se dozvídat.
Když nevíš, otevíráš se životu a nacházení odpovědi
Je mnoho dospělých, kteří mají pocit, že už vědí všechno a všechno poznali. Život už pro ně nemá kouzlo novosti, čerstvosti a nepoznanosti. Přestávají se divit a žasnout. Přestávají se ptát. Přestávají se dívat kolem sebe a prožívat. Začínají se zavírat a otupovat.
Znám to. Sama jsem před mnoha lety došla do takového stavu. Život se stal nemastným neslaným přežíváním. Ztratilo se z něj prožívání a objevování. To proto, že jsem byla příliš v hlavě. Zaujatá myšlenkovými pochody. V pocitu, že už nemám co objevovat. Že už všechno vím.
Když jsi zavřený novému, protože máš pocit, že víš všechno, pak nové nevidíš a nemůžeš ho ani objevovat.
Když se však otevřeš tomu, že pořád nevíš, že život je nekončící tajemství, je stále co poznávat a čemu se divit. Je stále co prožívat. Stále se můžeš vydávat do malých i velkých dobrodružství. Pořád se můžeš něčemu novému učit. Jsi ve spojení s opravdovým životem.
Odpovědi nemusíš a ani nemůžeš vždycky vymyslet
Když víš, že nevíš, a když víš, že odpovědi nemusíš a ani nemůžeš vždycky vymyslet, obracíš se do vnímání a prožívání. Protože to jsou zdroje mnohého vědění. To, co si sám navnímáš a to, co sám prožiješ. Přestáváš se snažit všechno uchopit mentálně a uchopuješ to jinými způsoby. Třeba přes pocity.
Jídelní lístek
Dříve jsem měla problém vybrat si v restauraci jídlo z jídelního lístku. Neustále jsem kombinovala a vymýšlela, které jídlo pro mě bude to nejlepší. Vždycky dlouho trvalo, než jsem něco zvolila a stále jsem prožívala pocit nejistoty, zda jsem si vybrala dobře.
A dnes? Kouknu na jídelní lístek a během chviličky vím. Já si to jídlo nacítím. U jednotlivých pokrmů vnímám, zda cítím chuť si je dát. Tím se mi dosti podstatně zúží výběr. A pak si ještě jednou projedu svou pozorností jídla, která mám chuť si dát a vyberu to, na které mám největší chuť. Jak prosté.
Nepoužívám filtry, které by jídla rozdělovaly na zdravá a nezdravá. Nepoužívám ani žádné jiné filtry. Mým filtrem jsou mé pocity, které vycházejí z mých potřeb, protože jsem dobře spojená sama se sebou.
Mé osobní služby
I v rámci mých osobních služeb jsem velmi otevřená vnímání a prožívání. Nemám připravená šablonovitá řešení ani instantní odpovědi. Člověka, který ke mně přijde, vnímám jako vzácný a jedinečný Vesmír a taky tak k němu přistupuji. Vím, že i když toho vím mnoho, vím toho stále málo a o tomto konkrétním člověku nevím vůbec nic.
Proto odpovědi a řešení nevymýšlím. Nořím se do těla, do svého nitra, do přítomného okamžiku a daného člověka mnoha způsoby vnímám. Potřebné nacházíme spolu, ve vzájemné interakci. Díky tomu je to živé a pravdivé.
Když bych to měla shrnout, tak k danému člověku přistupuji z pozice NEVÍM. A právě díky tomu jsem mu maximálně otevřená.
Má lékařská praxe
Jaký rozdíl je to proti době, kdy jsem ještě pracovala jako lékař.
Měla jsem v repertoáru šablonovitá řešení. Lidi jsem třídila do škatulek, přidělovala jim diagnózy a následně jsem je podle toho léčila. Tak, jak mě tomu naučili. Bylo to pro mě velmi těžké a náročné. Na těch hlubších úrovních jsem vnímala, že je toho mnoho, co nevím a nevidím. Že je tu mnoho souvislostí, které neznám.
Měla jsem problém takhle léčit. Když jsem měla dát lék svému prvnímu pacientovi, cítila jsem uvnitř sebe obrovský odpor. Bála jsem se toho, co všechno to s ním udělá.
Také jsem nechápala, jak jsou jiní tak spokojeni s tím, co vědí. Jak dokáží snadno volit způsob léčby v té nekonečné originalitě každého člověka. Cítila jsem, že i když dělám maximum, stále je to žalostně málo. Že je toho mnoho, co lidé při svém stonání potřebují a já jim to nedávám. Že sice pomáhám, jak můžu, ale stále klouzám po povrchu.
To, jak to medicína dělá, není jednoznačně špatně. Ale je to většinou málo. Málo pro ty, kteří stonají chronicky. A těch je většina. A málo i pro ty, kteří vnímají nemoc jako signál ke změně. Medicína se svými postupy a řešeními, které neřeší příčinu, prostor ke změně nedává.
Nechtít vědět je ale přitom zdravé
Říkali jsme si, že nevědět je motor poznání, protože pak toužíš vědět. Pokud zjistíš, že nevíš a netoužíš vědět, tak to může být také v pořádku. A často je to dokonce zdravé.
Nikdo na světě nemá kapacitu sledovat všechny zdroje a všechny informace. Ani v těch oblastech, které ho zajímají. Zvlášť v dnešní době, která rozhodně může hrdě nést přívlastek DOBA INFORMAČNÍ.
Vnitřní pnutí a jeho dva důvody
Tím ale, že do nás vtloukali, že musíme vědět a umět všechno, se v nás vytváří určité vnitřní pnutí. Chtěli bychom vědět všechno, ale ono to nejde. I přesto se o to neustále snažíme.
Navíc vědět a mít informace bylo v historii lidstva vždy velmi důležité. Často na tom záviselo naše přežití.
Bylo velmi důležité vědět, kde jsou zdroje vody a potravy. Vědět, co je jedlé a co jedovaté. Vědět, jak rozdělat oheň a ubránit se nejrůznějším predátorům. Vědět, jak si vytvořit přístřeší...
V méně vzdálené historii bylo důležité třeba i to, kdo je dobrý pekař, a kdo pečivo šidí. Kdo je dobrý na něco a kdo zase na něco jiného. Kde se dá sehnat to a kde zase tamto. Kolik stojí to a kolik zase něco jiného. Jak udělat to a tamto...
Vědět byla existenční záležitost. Kdo věděl, měl větší šanci přežít a žít lépe a déle.
Jenže dnes...
Jenže nyní žijeme v době, která na nás klade zcela jiné nároky. Nyní již přichází čas, kdy je pro nás existenční záležitostí jít proti tisíciletým instinktům a přestat do sebe pouštět víc informací než uneseme a víc než je pro nás potřebné a vhodné. Učí nás to pracovat s informacemi zcela novým způsobem. Odlišovat zrno od plev a vybrat si to hodnotné a pro nás relevantní. A to je velká výzva.
Často toho totiž sledujeme tolik, že jsme informacemi zahlceni a přesyceni. A výsledkem je, že ztrácíme nadhled a přicházíme o zdravý selský rozum.
Do mozku si pouštíme tolik informací, že je nestíháme všechny zpracovat. A tak nám tyhle nadbytečné informace mozkem neustále víří. Přetěžují se tak naše neurony a jejich vzájemné spoje. Některé důležité mozkové funkce jsou narušeny. Ztrácíme soudnost a nadhled.
Naše vědomí osciluje v hlavě a v mentálních procesech a stále méně jsme spojeni s tělem a vlastním nitrem. Jsme čím dál tím více vzdáleni svým hlubším součástem a proto nežijeme tak, jak potřebujeme. Jednoduše proto, že signály z hlubin buď nevnímáme nebo je nejsme schopni rozkódovat.
Stres ze zahlcení
Máme toho v hlavě tolik, že nám to vytváří stres. Stres ze zahlcení. Měli bychom ho vnímat a pokud trvá dlouho, začít ho snižovat.
Jenže my už ve stresu žijeme z mnohých důvodů tak dlouho, že ho považujeme za normální a nic s ním neděláme. Až si za čas začne vybírat svou daň. I proto v našich končinách roste počet lidí s nejrůznějšími stresovými poruchami a poté i psychickými a fyzickými nemocemi. Nejspíš i to je jeden z důvodů, proč tu globálně dramaticky roste podíl nejen zmíněných psychických nemocí, ale i nervových degenerativních onemocnění.
Potenciál doby informačního přesycení
Ale tahle doba nese obrovský potenciál.
Protože nás nutí obracet se dovnitř sebe a učit se získávat informace a vědění jinými způsoby. Nořit se do důvěry ve schopnost obstarat si důležité informace bez toho, aniž bychom museli neustále sledovat velké množství informačních zdrojů.
Nutí nás používat intuici a svou vnitřní moudrost. Dobře se ptát a otevřít se nekonečnému množství způsobů, kudy k nám odpověď může přijít.
Nutí nás vracet se k prožívání a vnímání sebe sama. Znovu se spojovat se svým tělem a hlubinami vlastního nitra. Posilovat a rozvíjet oslabené kořeny. Opouštět nekonečné myšlenkové proudy, dávat jim méně pozornosti tím, že pozornost přesměrujeme do těla, nitra a toho, co právě je.
Také přijmout to, že ne všechno můžeme uchopit myšlením nebo skrze myšlení zjistit. Nutí nás to opouštět intelekt (myšlení a přemýšlení) ve prospěch inteligence, která nevychází jen z myšlení a přemýšlení. Inteligence, která se odvíjí od otevřenosti a rozvinutosti vědomí.
Závěrem
Pokud ti to všechno nejde, nevěš hlavu. Je to v pořádku. Máš však možnost to malými každodenními krůčky začít měnit.
A pokud cítíš, že v tom potřebuješ pomoci, moc ráda ti budu k dispozici v rámci mých osobních služeb.
K tématu
Jednu z cest, jak se bránit informačnímu přesycení, můžeš objevit v článku Proč a jak si dopřát digitální detox.
Možná tě bude zajímat ještě další rozměr nevědění. To, proč a jak kladení otázek rozvíjí vědomí. Více o tom najdeš v článku Proč meditace skoro vůbec nerozvíjejí vědomí.
