Proč existuje temnota, bolest a utrpení 

 20 února, 2021

Ariel Rea

Často máme pocit, že temnota je něco špatného. Že je to něco, co tu nemá být. Vždyť temnota je zdrojem spousty utrpení.

Zkus se na temnotu podívat takto: vše, co na světě existuje, existuje proto, že to má nějaký smysl. Vše, co na světě existuje, je tady proto, že tu má nějaký úkol.

Temnota ve smyslu neexistence světla tu vlastně byla odjakživa. A jen z ní se zrodilo světlo. Jen z ní se zrodila existence. Zrodil se bůh. Božské vědomí. Respektive božské vědomí zrodilo z temnoty samo sebe. Vytvořilo samo sebe z ničeho. A i když tu vlastně předtím nebylo nic, vlastně to neslo potenciál všeho. Jen díky tomu nic se mohlo zrodit něco.

Tohle téma počátku světla, počátku vědomí, počátku existence je pro mě ještě ne zcela uchopitelné, protože jsem dosud nenahlédla, jakým mechanismem k tomu došlo. Jak je vůbec možné, že se to stalo.

Jen vím, že to byl, dá se říci, takový zážeh. Prostě se světlo zažehlo. Jako když vezmeš sirku a škrtneš s ní o škrtátko krabičky. Možná k tomu zážehu byl potřeba nějaký tlak, protože i zažehnout sirku chce tlak, když tlačíš hlavičkou sirky proti škrtátku. Ale mohlo to být i jinak.

A protože tu temno bylo odjakživa, prostě tu s námi stále je. A i když je Vesmír nekonečný (ovšem v tuto chvíli si jeho nekonečnost představíme jen jako jeho rozlohu), může expandovat právě jen díky tomu, že tu za jeho "hranicemi" existuje to nic. Prázdný prostor, kam se může šířit.

Temnota našeho světa je něco, co bylo stvořeno v božském záměru. Temnota naší hmotné existence však nabírá konkrétní jemnohmotné i hrubohmotné projevy. Je materializovaná.

Jsou to temné síly, které na nás útočí, jsou to temné síly, které nás ovládají. Jsou to i konkrétní události v našich životech, kterým přisuzujeme znaménko mínus. Nemoci, těžké stavy, utrpení, bolest, násilí, ničení...

Možná sis někdy položil otázku, proč vlastně tohle všechno existuje. Jaký smysl to má. Jaký smysl mají temné síly a temné události. 

Temnota je tu hlavně proto, že jedině z ní se rodí světlo. A také jedině díky ní je možné světlo vidět. Když by bylo všude světlo, nevěděl bys, že existuje. Když by bylo všude světlo, nebylo by co tvořit. Když by bylo všude světlo, nebylo by koho léčit. Když by bylo všude světlo, nebyla by tu dynamika mezi světlem a tmou. Nebyl by tu život.

Jedině z temnoty se rodí světlo.

Jen díky temnotě a jejím silám je tu život.

Ve své podstatě je temnota, ať už si ji představíš jakkoliv, zdrojem života, zdrojem existence. Možná už dokážeš nějakým způsobem nahlédnout a přijmout, že z temnoty jako ničeho se zrodilo světlo. Možná ti ale dělá potíže přijmout temné síly, bolest, násilí, ničení a utrpení jako něco, co tvoří hodnoty.

Všechny tyhle fenomény tu jsou proto, protože z nich se rodí nové světlo. Jen díky těžkým a temným událostem opravdu rosteme, rozvíjíme se, vnitřně sílíme. Jen díky nim nacházíme, vytváříme a budujeme své světlo, své vědomí. Bez temnoty by to nebylo možné.

Ve chvíli, kdy prožíváš něco velmi těžkého, ti samozřejmě vědomí těchto vysokých principů úplně nepomáhá. Prostě trpíš, ať už jsi potenciálu temnoty otevřený nebo ještě stále věříš na temnotu jako trest nebo něco, co je špatně. 

To je ale právě ta cesta ke světlu. Bez toho, aniž bys trpěl, bys své světlo prostě vybudovat nemohl. 

Bez temnoty bys nemohl vybudovat své světlo.

Proto tu utrpení existuje. Proto trpíš, pokud trpíš. Je to cesta. Nezbytná cesta, která zajišťuje vnitřní posuny a růst a tím i život. Protože bez změny, bez posunu a bez růstu život není.

Energie potřebuje proudit. A utrpení, nemoci, násilí jsou tím, co nás oživuje. Působí to na nás a my to cítíme a vnímáme. Působí to na nás a někam nás to tlačí, nějak nás to formuje. Jsou to síly života. Temnota je proto něco, co je pro udržení života nezbytné. Temnota je síla života.

Ovšem dobrá zpráva je, že jak vnitřně sílíš, rosteš a žiješ více v souladu se životem, tvé utrpení se stává kratším a méně bolestným. Až dojdeš do bodu, kdy tvé utrpení přestává být utrpením a stává se spíše nepohodlím. Bolest přestává být bolestí a stává se více tlakem.

Může se to stát tehdy, když v sobě probudíš tolik života, že skutečně žiješ. Tehdy, když dostatečně proudíš. Tehdy, když život může proudit tvou bytostí. Tehdy, když jsi otevřený životu. Tehdy, když život ve svých jeho projevech přijímáš. Tehdy, když vůči životu a jeho projevům nevytváříš odpory. Tehdy když hluboce a intenzivně cítíš, vnímáš a prožíváš.

Pak přestáváš trpět, a jsi už jen a pouze tlačen. A jak jdeš dál, je ke tvému návratu do proudu života ve chvíli, kdy se od něj odchýlíš, potřeba stále menšího tlaku.

Až už to není žádný tlak, ale je to postrčení. Je to postrčení životem. A když jdeš ještě dál a jsi stále ve větším souladu se životem, tehdy nezažíváš už ani postrčení, ale příjemný dotek.

A časem se příjemný dotek promění ve vzrušující pohlazení.

Když přestaneš potřebovat bolest a utrpení, zažíváš místo nich tlak a nepohodlí.

Postupně se tlak a nepohodlí proměňuje v postrčení.

Poté se postrčení stává příjemným dotekem.

Nakonec se příjemný dotek stává vzrušujícím pohlazením.

Hodně trpíme tehdy, když život už nemá v rukách žádný jiný prostředek, jak nás vrátit do proudu života. 

Hodně trpíme tehdy, když jsme od proudu života příliš odchýleni.

Hodně trpíme tehdy, když jsme životu hodně vzdáleni.

Tehdy na nás život a jeho síly tak tlačí, že to bolí. Moc to bolí. A bolest je signál, který ti něco ukazuje. Někam tě vede. Nějak tě proměňuje. Proto tu existuje bolest.

Ve chvíli, když už jsi natolik proměněn, že vnímáš i menší postrčení od života, tě život nepotřebuje tlačit do bolesti. Ty si jeho sil všimneš už ve chvíli, kdy tě jemně postrčí. Proč by život plýtval silami a tlačil na tebe tak, že budeš prožívat bolest, když už ji nepotřebuješ.

Ano, je to tak. Pokud prožíváme bolest, je to proto, že ji potřebujeme. Tohle je jedna vrstva pohledu na bolest, kterou jen málokdo dokáže nejen vnímat, ale dokonce i žít.

Znamená to totiž, že bolest vnímáš jako svého učitele. Že vůči bolesti nevytváříš vnitřní odpory, které ve výsledku jen prohlubují a prodlužují tvé utrpení. Že bolest přijímáš a necháš ji, aby na tebe působila. Že před bolestí neutíkáš a necháš ji, aby tebou bolela. Prožíváš ji. Ty se stáváš svou bolestí.

Bolest je silou proměny.

A i když už jsi na své cestě k seberealizaci toho prošel mnoho a mnohému ses naučil, může se stát, že budeš prožívat bolest. Tato bolest je sice intenzivní, ale krátká tak, jak jen může být. Prostě ji prožiješ a ve chvíli, kdy tě opustí, protože už není zapotřebí, aby na tebe působila, tehdy zase velmi rychle obnovíš svou radost a vzrušení ze života.

Je to intenzivní, ale krátké utrpení, které ti pomáhá posunout se tam, kam potřebuješ.

Někdy stačí jen bolest prožít, protože prožitek sám je tím, co tě proměňuje a posouvá.

Někdy je bolest signálem i k nějaké změně tvého života či přístupu k němu. 

Bolest je silou proměny.

Možná si říkáš, té se to mluví/píše.

Věz, že jen díky tomu, že jsem ve svém životě prožila mnoho bolesti a utrpení, tu tvořím to, co tvořím.

Jen díky bolesti a utrpení jsem mohla uzdravit svůj život.

Jen díky bolesti a utrpení jsem více sama sebou než kdykoliv dříve.

Jen díky bolesti a utrpení jsem ve velkém vnitřním spojení se životem. 

Jen díky bolesti a utrpení, které jsem prožila, jsem mohla nahlédnout i jiné vrstvy a dimenze temnoty.

Jen díky tomu, že jsem mnoho těžkého prožila, tu s tebou mohu sdílet své poznání, abys mohl méně trpět i ty. 

Protože když víš, proč tady bolest a temné věci jsou, můžeš se snadněji vrátit tam, kam tě bolest a utrpení tlačí.

Můžeš se začít méně ráchat v pocitu nespravedlnosti života a světa.

Můžeš zkusit, co to udělá, když začneš bolest a utrpení vnímat jako něco, co tě vrací do života.

Můžeš si začít všímat, co ti tvá bolest a utrpení sdělují, kam tě tlačí a navigují.

Jestli stále ještě prožíváš bolest a utrpení, stále ještě tu je nemalá naděje a velká šance, že jednoho dne budeš žít krásný a vzrušující život. Ještě stále máš dost sil uzdravit sám sebe a svůj život.

Protože ten, kdo už nemá síly k proměně, ten prostě umírá.

Toho život netlačí dlouhým utrpením do toho, aby začal víc žít.

Toho život prostě zahubí.

I když je těžké to tak vnímat, bolest a utrpení jsou tvými přáteli. 

Přáteli, kteří tě nepoplácávají po rameni ve chvíli, kdy potřebuješ vědět, že není všechno O.K.

Přáteli, kteří ti pomáhají i přesto, že o jejich pomoc vůbec nestojíš.

Přáteli, kteří tě vedou tam, kam potřebuješ jít.

Přáteli, kteří na tebe pohlížejí s láskou a kteří tě milují i ve chvíli, kdy ty sám je nenávidíš.

Pokud máš chuť, pusť si tuto nádhernou píseň. The Swan Song (Labutí píseň) od Within Temptation. 

Níže pod videem najdeš český překlad.

Zima pro mě přišla, nemůžu pokračovat.
Winter has come for me, can't carry on.

Řetězy mého života jsou silné, ale brzy budou pryč.
The Chains to my life are strong but soon they'll be gone.

Roztáhnu křídla ještě jednou.
I'll spread my wings one more time.

Je to sen?
Is it a dream?

Všichni, které jsem miloval/a, volají mé jméno.
All the ones I have loved calling out my name.

Slunce mi ohřívá tvář.
The sun warms my face.

Celý život je vidím, jak mě míjejí.
All the days of my life, I see them passing me by.

Ve svém srdci vím, že to můžu pustit.
In my heart I know I can let go.

Nakonec uvnitř sebe najdu mír.
In the end I will find some peace inside.

Dnes v noci mi rostou nová křídla.
New wings are growing tonight.

Jak stoupám, já a vítr jsme jedno.
As I am soaring I'm one with the wind.

Toužím tě znovu vidět, je to tak dlouho.
I am longing to see you again, it's been so long.

Budeme znovu spolu.
We will be together again.