Kdyby mi před lety někdo řekl, že budu v radostné tvořivé energii psát o smrti, naprosto bych mu nevěřila. První tři desítky let mého života pro mě bylo téma odchodu z tohoto světa velmi bolestným a trýznivým.
Bolest z domnělé konečnosti mého vědomí
Vzpomínám si, jak jsem jako malá šestiletá holčička před usnutím prožívala trýznivé pocity zmaru a úzkost z mé vlastní konečnosti. Ve vnitřním obraze jsem koukala na krásnou planetu Zemi jako odněkud z výšky a nemohla uvěřit tomu, že je můj život jako svíčka, která jednoho dne dohoří. V naší rodině se žil čistě materiální život a žádné zprávy o duši jako nesmrtelné součásti vědomí Vesmíru ke mně nedošly.
Nejvíce mě trápilo, že už nebudu nic vědět. Trápila mě konečnost mého vědomí a toto uvědomění bylo zdrojem mé bolesti.
Úleva z vědomí, že moje duše je nesmrtelná
O mnoho let později, kolem 30. roku věku, jsem došla do bodu, kdy jsem přijala existenci jemnohmotného světa a existenci duše jako mé nesmrtelné součásti. Vzpomínám si, jak se mi obrovsky ulevilo. V té době jsem procházela intenzivními vnitřními změnami a ač jsem sama neměla prožitek vlastní nesmrtelnosti či nějaké vhledy do minulých životů, to, co jsem poznala, bylo dostatečné k tomu, abych s jistotou věděla, že duše existuje. Vše do sebe dokonale dosedlo.
Změna perspektivy léčí
Ve chvíli, kdy přijmeš to, že tvá duše je tvou hlavní a nesmrtelnou, stále se rozvíjející součástí, tím, co oživuje tvé tělo, pak se perspektiva smrti jeví mnohem méně děsivou. Víš, že až přijde čas, tvá duše opustí tvé tělo a odejde do jiné dimenze bytí. A z této dimenze se za čas vrátí a zrodí znovu. Jen do nového člověka, který bude novou a jinou osobností.
Má medicínská setkání se smrtí a bolestí
Vzpomínám si, jak jsem se při studiu medicíny se smrtí setkávala. Pitvala jsem mrtvá těla, viděla umírat lidi v nemocnicích. Celé studium medicíny i mou praxi lékaře zpětně vnímám jako velký dar, ale zároveň velmi náročnou zkušenost. Zkušenost, se kterou jsem se vypořádávala tak, že jsem svou velkou citlivost v sobě uzamkla, oddělila od sebe, a tak jsem částečně otupěla. Jinak bych vystudovat a pracovat jako lékař nezvládla.
Když jsem pracovala jako lékařka v nemocnici, prováděla jsem i některé invazivní výkony, které nebylo možné dělat zcela bezbolestně. Postupem času, jak jsem se vracela sama k sobě a své citlivosti, jsem viděla, že něco takového už nezvládám. To však bylo už v době, kdy jsem musela z nemocnice odejít, abych mohla žít, a tak se mi tímto situace vyřešila.
Hřbitovy
Návštěva hřbitova pro mě byla už od dětství traumatizujícím prožitkem, kterému jsem se ještě dlouho v dospělosti vyhýbala. Na zemřelé jsem si vždy vzpomněla ve svém srdci, ale na hřbitov jsem je navštívit nezvládla.
A dnes? Návštěva hřbitova je pro mě zvláštním prožitkem. Cítím tam vděčnost za život těch, kteří již odešli a vděčnost za to, že žiji. Líbí se mi světýlka svíček a lucerniček, květinová výzdoba a pietnost toho místa. A ač nejsem náruživou návštěvnicí hřbitovů, již se jim nevyhýbám.
Smrt a umírání je jedno z nejtěžších témat
Cítím, že smrt a umírání je jedno z největších a nejtěžších lidských témat. Kolem smrti se toho nabaluje mnoho, co nám v důsledku brání opravdově žít. A přitom největším darem vědomí smrti je právě život.
Největším darem vědomí smrti je život.
Dary vědomí vlastní konečnosti
Vědomí vlastní konečnosti je totiž tím, co tě probouzí do života. Ale jen tehdy, když jsi natolik silný, že před smrtí přestaneš utíkat. Tehdy, když jsi schopný zůstat stát a přijmout ji. Žít s plným vědomím, že tu s námi stále je. Že je všudypřítomná. Že je součástí našich životů, ať už chceme nebo nechceme.
Když před smrtí a vlastní konečností přestaneš utíkat, vede tě to k tomu, abys opravdu žil. Abys nepromarnil ten čas, který ti je tu dán a žil plnými doušky. Abys žil a prožíval. Abys tvořil a miloval. Abys žil natolik intenzivně a plně, abys mohl odcházet v hlubokém smíření. Spokojen s tím, jak jsi prožil svůj život.
Odchod ze života jako oslava života a žití
Když skutečně naplníš svou existenci, tehdy se ze života odchází lehce. Takový odchod pak může být speciální událostí, oslavou života a žití. Může být časem, kdy k sobě mohou mít blízcí lidé ještě mnohem blíž. Může být silně transformujícím prožitkem pro všechny přítomné.
Když naplníš svou existenci, ze života odcházíš v lehkosti. V hlubokém naplnění a s vděčností za to, co jsi žil.
Smrt je milosrdná
Smrt je ve své podstatě velmi milosrdná. A už vůbec není bolestná nebo trýznivá.
Bolestné a trýznivé může být jen umírání. A umírání je bolestné a trýznivé právě tehdy, když na sklonku svého života zjistíš, že jsi vlastně nežil. A bolestné a trýznivé je i tehdy, když lpíš na své hmotné existenci. Když lpíš na své hmotné existenci, protože nevíš, že tvá existence nabírá i jiné podoby, jiné dimenze.
Kdo málo žil, umírá bolestně
Dnes se lidé bojí smrti a umírání hlavně proto, že málo žili. Že jen pracovali namísto aby tvořili. Že jen přežívali namísto aby prožívali. Že nemilovali a nežili život v radosti a plnosti. Ve chvíli, kdy jsou smrti tak blízko, že už není kam utéct, teprve tehdy se v nich zrodí touha opravdu žít. Je to velmi smutné, protože se to děje ve chvíli, kdy už málokdo z umírajících má ještě tolik síly, aby se mohl vrátit do života.
Přijetí smrti je léčivé
Pokud ještě během svého aktivního života dokážeš smrt přijmout, žije se ti mnohem lépe. Tolik tě neovládá strach z ní a jsi mnohem svobodnější a radostnější. Smrt a vědomí vlastní konečnosti tě netíží, ale oživuje.
Když smrt přijmeš, vědomí tvé vlastní konečnosti tě netíží, ale oživuje.
Existenční strach ze smrti
Ovšem na tvé cestě k seberealizaci mohou přijít momenty, kdy se budeš setkávat i s jiným strachem ze smrti. S existenčním strachem ze smrti. Pokud budeš mířit k plnému a intenzivnímu životu, který můžeš žít mnohem, mnohem déle, než jak lidé své životy běžně žijí, je možné, že se s ním setkáš.
Co ti má sdílená zkušenost přinese
Odžívat takovýto strach je nesmírně náročné a chvíli jsem zvažovala, jestli je ten pravý čas o něčem takovém psát. Ale cítím, že tato má zkušenost ti může být cennou pomocí pro situaci, kdybys ses sám na své cestě s touto výzvou setkal.
Vycházím i z toho, že pokud stále ještě čteš tento článek, jsi pravděpodobně dost silný na to, abys tuto informaci mohl nejen unést, ale dokonce zužitkovat ke svému růstu.
Tato má zkušenost ti navíc ukáže, jak můžeš odžít prakticky jakýkoliv strach a tím ho nechat ze svého energetického pole odejít. Když to sám nebo s pomocí někoho zvládneš, uvolníš své okovy a stáváš se zase o něco svobodnějším, silnějším a se životem spojenějším.
Blíže o existenčním strachu ze smrti
Existenční strach ze smrti, o kterém píšu, není nějakou nabaleninou kolem smrti. Je to skutečný, syrový a tělesně podmíněný, instinktivní strach. Strach, který je tím, co tě ochraňuje v nebezpečných situacích. Strach, který tě pudí bojovat o život a jen tak to nevzdat. Strach, který je silou života, která chrání existenci každé lidské bytosti. Protože každý lidský život je vzácný a nesmírně cenný.
Existenční strach ze smrti je tak silný a intenzivní, že tě zcela zaplaví. V klidu si můžeš říkat, že jsi nad věcí, můžeš roky meditovat nad strachem, se strachem a o strachu, ale když přijde čas odžít tento strach, je to něco úplně jiného.
Jak jsem odžívala tento strach
Mně tento existenční strach přicházel v obdobích, kdy jsem procházela obrovskými skoky v rozvoji mého vědomí.
Přicházel vždy večer před usnutím, ve chvílích, kdy jsem ležela v posteli a nic zvnějšku mě neohrožovalo. V té chvíli jsem cítila, že je pro mě tím nejlepším zůstat ležet a strachu čelit. Věděla jsem, že pro mě jiná cesta, jak ho ze sebe dostat, není. Stávalo se, že vedle mě klidně oddechoval můj nejdražší a já bojovala boje z nejtěžších.
Bojuješ tak, že přestáváš bojovat, pracuješ s pozorností
Když odžíváš existenční strach ze smrti, tehdy skutečně bojuješ o život. Jinak odžít tento instinktivní strach ani není možné. Jediné, co pomůže, je to prožít a přežít.
Bojuješ o život tak, že s tímto silným strachem přestáváš bojovat. Necháváš ho, aby tě děsil, svíral a drtil. Necháváš ho, aby tě zaplavoval, aby ti bušil srdcem, aby ti zrychloval dech, aby ti svíral vnitřnosti, aby ti způsoboval úzkost a pochybnosti. Prožíváš ho a zároveň pozoruješ.
A pokud svou pozornost v těchto chvílích cíleně obracíš do svého těla a do prožitků, jak to jen jde, postupně sílíš.
Každou vteřinou umíráš a zároveň se znovu rodíš.
Dovolíš mu, aby se projevil, a tak tě opouští
Tím, že svému strachu dovolíš, aby se projevil skrze tvé tělo, tím, že se mu poddáváš, tím, že ho prožíváš, tím mu umožňuješ, aby tě postupně mohl opustit. Možná na své cestě vůbec nebudeš muset něco takového prožít. Ale není to zcela vyloučeno.
Sama jsem tento existenční strach odžívala mnohokrát. Prožívala jsem přitom i krátké mystické momenty naprostého a dosud nepoznaného uvolnění a plného odevzdání. Prožít a zvládnout odžít existenční strach ze smrti je silná iniciace životem. A pokud jsi už dost silný, že tomu zvládneš čelit, pak v momentě, kdy tvůj strach náhle sám odejde, budeš velmi posílen.
Odžíváním strachu se obrovsky léčíš
Když totiž odžíváš tento strach, obrovsky se léčíš.
Tento strach v tobě probouzí nové síly, síly, které se uvádejí do pohybu a stávají se tvou vlastní aktivní energií.
Tento strach tě obrovsky zpřítomní, protože každou vteřinu prožíváš v plné přítomnosti, jak jen dokážeš. Jinak to ani nejde.
Tento strach tě i obrovsky zakotví. Právě proto, že ho prožíváš i přes své tělo a také proto, že pak opustí tvé energetické pole. Pokud tedy zvládneš unést a zpracovat tuto svou zkušenost jako součást své cesty a pokud v reakci na ni nevytváříš nové silné strachy, které by tě příliš spoutávaly.
Když odžíváš silný strach, obrovsky se léčíš. Probouzíš v sobě nové síly, zpřítomňuješ se a zakotvuješ.
Proč je manipulace strachem tak účinná
Obecně odžívat strach vnímám jako mnohem těžší úkol než odžívat bolest. Ostatně i proto je strach tím nejsilnějším prostředkem manipulace, jak můžeš dnes na každém rohu vidět.
Navíc hrozit někomu, že bude prožívat bolest, není společensky moc únosné, zatímco manipulace strachem je mnohem záludnější a proto i hůře odhalitelnou manipulací.
Strach je nejsilnějším prostředkem manipulace.
Útok nebo útěk
Přirozenou reakcí na situaci spouštějící strach je útok nebo útěk. To jsou instinktivní reakce. V dnešní době často není proti komu přímo bojovat a ani to není společensky možné, a proto většinou zůstává jen varianta útěku.
A útěk v moderní podobě nebývá útěkem fyzickým, nýbrž snahou vyhnout se situaci, která strach spouští nebo nás s ním konfrontuje. Útěkem je dělat to, co je záměrně prezentováno jako řešení nepohodlné situace. Takto se dá zcela jednoduše a pro většinu lidí naprosto nerozpoznaně a skrytě vmanipulovat kohokoliv takřka kamkoliv. A když se to ještě zaobalí do hávu etického a zodpovědného chování, jsou lidé už tak zmatení, že se cítí být v takové situaci dokonce hrdiny.
Střední cestou nad strachem vítězíš
Jen málokdo je tak silný a vědomý, aby zvolil střední cestu, která jde nad instinkty a přitom je nepotlačuje. Cestu, kdy strachům čelí, odžívá je a nenechává se jimi spoutávat a manipulovat.
Tato cesta je vždy rozhodnutím. Znamená vystavit se velkému momentálnímu nepohodlí v zájmu dlouhodobého pohodlí.
Znamená to jít dál, i když cítíš strach, protože víš, že dál jít chceš a potřebuješ.
Čím dál jsi na své cestě, tím se tě takové manipulace dotýkají stále méně a méně. Zůstáváš stále ponořen do života a přitom si udržuješ klid a proto i nadhled. Mnohem snadněji manipulaci prohlédneš a rozpoznáš, a pak se vůči ní patřičně vymezíš.
Vymezení vůči manipulaci a ovládání - zdravé hranice
Je potřeba, abychom hájili svou svobodu. Abychom se různými způsoby vymezovali vůči manipulaci a ovládání. A aktuální téma Covidu je silné téma manipulace, ovládání a našich hranic. Co všechno dovolíme, aby se dělo? Kam až situace zajde, než se ohradíme? Ti nahoře jdou jen tam, kam jim dovolíme.
Někdy je potřeba jít do akce, když se situace stává neúnosnou. Nesedět jen v zenovém obláčku. Spojit se ve společném záměru. Každý se svými dary a schopnostmi. Já nejsem organizátorský typ. Proto asi nikdy nezorganizuji protestní akci. Ale ráda jsem tím, kdo ukazuje souvislosti a dívá se na věci z nadhledu.
Láme se chleba
Staré časy se nevrátí a vrátit se nemohou. Vaříme se v Covidovém kotlíku změn a cítím, že nyní je čas, kdy se láme chleba. Je jen na nás, kam se rovnováha posune, jaký směr to nabere. Zda-li budeme živořit v policejním státě nebo zda chytneme příležitost za pačesy a vytvoříme svobodnější společnost. Společnost, kde se bude lépe žít.
Nyní je čas, kdy se láme chleba. Je jen na nás, jaký bude výsledek.
Pojďme přestat sedět v zenovém obláčku
Možná ty jsi tím, kdo se v organizování cítí být ve svém živlu, a proto protestní akci vytvoříš. Možná ty jsi tím, kdo se rád takové akce zúčastní. Možná ty jsi tím, kdo bude psát těm nahoře a žádat změny. Možná ty jsi tím, kdo bude rád sdílet a šířit informace o tom, co se tu ve skutečnosti děje. Pojďme se spojit a konat. Je již čas.
Pojďme se spojit a konat. Pojďme se ohradit vůči nesvobodě, manipulaci a ovládání. Pojďme chránit sami sebe. Ne před Covidem, ale před vládou.
Jak můžeš pomoci právě ty
P.S. Pokud cítíš za své být tím, kdo bude šířit důležité informace, můžeš sdílet článek Pravá podstata toho, co se děje kolem Covid-superčlánek. Tento článek ukazuje pravou tvář vládních opatření a manipulaci strachem, která se zde masově děje. A najdeš v něm i další souvislosti.
Nebo můžeš šířit video Video O současné situaci kolem viru, očkování a pravděpodobném vývoji situace.
Děkuji ti za sebe i za nás.
K tématu strachu
Jak pracovat se strachem: Video Jak se zbavovat strachu a nenechat se jím omezovat
A návod se spoustou souvislostí najdeš i v článku Jak pracovat se strachem.
Jak odolávat kolektivním strachům: Video Proč tolik podléháme kolektivním strachům a co s tím
