Ariel Rea - MUDr. Barbora Müllerová

svobodná doktorka z Jizerských hor

audio

RSS

Jsem silně spojena s rostlinnou říší.

S říší, kam patří nejenom stromy, keře, byliny, houby, řasy...

ale i půda a mikroorganismy.

Rostlinná říše je mými kořeny.

Miluji les. Je plný života. Vnímám jej jako nejbohatší ekosystém naší přírody. Najdeš tam obrovské bohatství různých forem života. Hlavně bytostí rostlinné říše.

V lese čerpám sílu, v lese se zakořeňuji, v lese odpočívám, v lese se léčím.

S říší rostlin se spojuji skrze své tělo a svou pozorností v něm. Prociťuji sama sebe i své spojení s přírodou.

Prociťuji své spojení třeba skrze nohy, když se jimi dotýkám půdy při chůzi. Prociťuji své spojení i skrze ruce nebo jiné části mého těla, když se jimi dotýkám půdy nebo třeba stromu.

Vnímám energii míst i jejich viditelnou krásu.

A hlavně vnímám sama sebe. 

Jde mi to v lese dobře, protože mě tolik neruší energie jiných lidí. Na místech, kudy chodím a která vyhledávám, jich většinou mnoho nepotkávám.

Les je mou oázou, ostrůvkem klidu ve víru neklidných energií stotisícového města, ve kterém žiju. Města, jehož energie jsou pro mě někdy velmi náročné...

Při spojování se s rostlinnou říší nepoužívám žádnou vizualizaci, jen a pouze prociťuji a prožívám. Jsem tedy pozorností hlavně v těle. Všímám si i své mysli, ale neposiluji ji tím, že bych skrze ni tvořila.

 Nemanipuluji proto se svou energií skrze mysl z pozice ega, nechávám všemu volný průběh. Proto se vždy energeticky děje jen to, co se dít má.

Navíc práce s myslí mou mysl příliš posiluje a to jde proti zakořeňování. A to rozhodně nepotřebuji.

Jen vzácně si vytvořím nějakou příhodnou afirmaci či přání, když to tak cítím. Jako že třeba odevzdávám přírodě to, co mi již neslouží a co v daný okamžik odevzdat můžu...

Miluji hory. A horské lesy vnímám pro sebe jako nejvíc léčivé. Proto jsem velmi vděčná za to, že žiju v podhůří Jizerských hor. Jsem v horách do půl hodiny autem. A dokonce mohu do Jizerských hor dojít i pěšky. Od domu mi to trvá cca 1 hodinu.

Je to velký dar. Zvláště proto, že Jizerské hory miluji ze všech hor nejvíc. Nejvíc mi energeticky sedí. Nejvíc mě jejich energie oslovuje a léčí.

Dost možná i proto jsem se narodila v Liberci, abych mohla být poblíž míst, která jsou pro mě tak důležitá. A dost možná mi Jizerky dělají tak dobře i proto, že jsem v nich zapustila své kořeny, když jsem v nich coby dítě často pobývala s turistickým oddílem.

Kořeny jsem v nich zapouštěla ještě před mým narozením, když jsem v maminčině břiše prožívala její jizerskohorská dobrodružství.

Více o energii hor můžeš najít na blogu v článku Co mají společného hory a ženské prsy a jak s tím souvisí mniši. Najdeš tam mnoho souvislostí i v tématech sexuality, mateřství a prozradím ti tam i další 2 principy ženy a muže.

Jsem silně spojena i s hvězdami, místy, kde sídlí naši jemnohmotní průvodci a pomocníci.

Hvězdná říše je mou korunou.

Jen se s hvězdnou říší zatím cíleně nespojuji, protože mi to příliš hýbe energií. Proudím pak příliš vzhůru. Ještě stále se potřebuji hodně zakotvovat. Ale i to má svůj čas...

I ty možná máš silnější spojení s nějakou částí tohoto světa. Mimo rostlinné říše a říše hvězd to mohou být kameny a krystaly, živly (voda, oheň, země, vzduch), může to být planeta Země, může to být Slunce, Měsíc, jiné další planety nebo součásti Vesmíru, může to být říše živočichů, může to být i říše lidí... A může to být i jen jedno souhvězdí nebo jedna hvězda, mohou to být jen stromy, jedna část zvířecí říše...

To, s čím jsi silněji spojen, možná už víš. A pokud ne, můžeš své spojení najít. Sám nebo s pomocí někoho jiného.

Můžeš cítit touhu nebo potřebu vyhledávat nějaké konkrétní prostředí nebo situace. Prostředí nebo situace, které ti dělají dobře, protože jsou tvým dobíječem a lékem. Možná se rád obklopuješ nějakými symboly, zpodobněními či připomínkami nějaké části tohoto světa. Možná se v myšlenkách nebo vnitřních obrazech rád někam nebo k něčemu vracíš. Možná si dokonce do svého domova či na jiná tvá místa nějakou konkrétní část tohoto světa vnášíš.

Zkus si všímat svých pocitů v této oblasti, mohou ti pátrání usnadnit. Ale můžeš svou oblast spojení objevit i tak, že ji spatříš v nějaké vizi, ve vnitřním obraze či vhledu. Můžeš si dokonce dát záměr nebo vyslat přání, že chceš tuto svou oblast spojení objevit. A můžeš oslovit i někoho, kdo ti s tímto úkolem pomůže.

Když pak budeš cíleně vyhledávat spojení s touto částí světa, toto spojení a spojování tě může energeticky posilovat a léčit. 

Znám svá silová zvířata. Vůbec jsem po nich nepátrala a přeci ke mně jednoho dne sama přišla. Přišla ke mně ve zvláštním stavu vědomí, aby mě podpořila. Uzřela jsem je v podobě vnitřních obrazů.

Buvol, vlk a medvěd.

Velmi silná, rychlá a obratná zvířata vzbuzující velký respekt.

A i když mají mnoho společného, přeci jsou rozdílná. V některých aspektech dokonce protikladná. 

I já mám v sobě mnoho aspektů ve vzájemných protipólech, které vytvářejí bohatou vnitřní dynamiku. Pohyb energie v mém vnitřním prostoru. Proto se sama se sebou nikdy nenudím. :)

Vnitřní obrazy jsou mými velkými pomocníky. Jsou to zprávy většinou z těch nejhlubších částí mé bytosti. Jsem zvyklá si jich všímat a vnímat jejich poselství. Pomáhají mi obrovským způsobem a nedocenitelně v mnoha oblastech života. 

Možná i ty někdy míváš vnitřní obrazy. Možná nejsi zvyklý si jich všímat, a tak tebou takové obrazy procházejí bez povšimnutí. Když si však svého vnitřního obrazu všimneš, můžeš z něj číst mnoho pro sebe. Někdy v něm může být ukryto jen jednoduché poselství, jindy v něm uzříš věci, které jsou tak komplikované, že je nelze jinak uchopit. Obrazy jsou geniální formou sdělení. Jsou jednoduché, názorné, srozumitelné, mnohovrstevnaté,...

Zkus si jich všímat. Mohou ti mnoho prozradit. Zezačátku toho třeba mnoho neuzříš, ale postupně se naučíš v řeči obrazů číst. Můžeš si vyslat i záměr - že si přeješ (pokud tomu tak je) přijímat poselství ve formě vnitřních obrazů. A můžeš si dokonce vytvořit záměr - abys vnitřní obraz, až přijde, zachytil a rozpoznal.

I já jsem si kdysi moc přála mít vnitřní obrazy.

Do formy vnitřního obrazu můžeš vtělit i nějaký svůj záměr, přání či sen. Když si ho vykreslíš ve svém vnitřním prostoru, posílíš sílu svého přání a silněji ohneš realitu směrem k jeho uskutečnění.

I já takto pracuji se svými záměry.

A můžeš i ty.

A chceš-li, pusť si Habaděj přání - píseň od kapely Jamaron, která je právě o přáních a snech. Má hravá slova i hudbu, jen klip vnímám jako trochu rušivý, doporučuji spíše poslouchat. A když si u ní s radostí zatančíš, budeš se oživovat a zároveň kotvit do svého těla.

"Dokud se sní, ještě se neumřelo..."

Teprve když chceš, můžeš mít.

Teprve když si přeješ, můžeš dostat.

Teprve když toužíš, můžeš získat.

Teprve když sníš, můžeš zrealizovat.

Teprve když chceš někde být, můžeš tam i dojít.

Proto se neboj chtít, přát si, toužit a snít. To vše jsou ve své podstatě záměry, kterými utváříš svůj život. Není to nepokora nebo neskromnost, pokud chceš něco z hloubi tvé bytosti, ať už je to cokoliv.

Není špatné kupříkladu přát si hodně peněz, když víš, k čemu je použiješ. Když nebudou nasysleny v matraci, ale když budou tvořit. Třeba lepší svět pro nás pro všechny.

I já si přeji mít peníze na své projekty a vize. A jsou to velké projekty a velké vize. Pokud bych chtěla být chudá, nikdy bych nemohla zrealizovat nic z toho, co toužím vytvořit.

Volím zde příklad peněz proto, že oblast duchovna je oblastí, kde lidé často považují peníze za něco, co se se spiritualitou vylučuje.

Chudoba cti netratí, ale není ani ctností. Je částečně volbou a částečně daností. 

Peníze samy o sobě nejsou ani dobré ani špatné. Jsou jen nástroj, prostředek ke směňování hodnoty. Poskytneš službu pekaři, ale netoužíš od něj dostat 500 housek, a tak si od něj vezmeš peníze, které ti dají svobodu koupit si za ně to, co zrovna potřebuješ. Třeba oblečení v obchodě, jehož majiteli bys službu nikdy poskytnout nemohl, protože by ji u tebe sám nevyhledal.

Peníze jsou v určitém úhlu pohledu svoboda. Svoboda žít podle svých potřeb a svoboda tvořit. 

Všichni jsme sem přišli tvořit. Jen každý máme své vlastní touhy, které jsou v souladu se směřováním naší duše. I proto je důležité poznat sám sebe, protože pak víš, proč jsi sem přišel. Vysíláš záměry, které jsou v souladu s tvou existencí, a proto se v pravý čas plní. Ty sám si je plníš.

Možná nemáš velké vize a touhy tvořit velké projekty. Pak je v pořádku chtít jen tolik, kolik potřebuješ ke svému živobytí.

Má duše je prototypem duše odvážné, průzkumnické, duše s velkou potřebou poznávat a porozumět životu a tím i sobě. Proto mohu do společného prostoru skrze sebe přinášet zcela nové kvality a nové poznání, které je silně zapotřebí právě v této přelomové době. 

Vždycky jsem si kladla mnoho otázek a měla jsem silnou potřebu přijít věcem na kloub. Nasávala jsem do sebe vědění z mnoha oblastí, abych si pak postupně mohla na věci dělat svůj vlastní názor. Vždycky jsem měla široký záběr a přitom šla hodně do hloubky. Potřebovala jsem si věci propojovat, rozumět jejich zákonitostem a vzájemným vztahům. Trpěla jsem, když jsem musela memorovat něco, kde se míchaly jablka s hruškami. Třeba v některých méně probádaných oblastech medicíny při mém studiu lékařství.

Vždy jsem si potřebovala věci zasazovat do určitého rámce, aby vše mělo určitý kontext a nebyly to jen vytržené části z celku. Na střední škole mi v psychotestech vyšla velmi silná schopnost zobecňovat, nacházet společné prvky a vlastnosti, kteroužto schopnost na své cestě k poznání hodně využívám.

Jsem žena. 

Jsem žena nejen svým pohlavím.

Jsem žena celým svým bytím.

Čím více jsem zakotvená sama v sobě, tím více jsem zakotvená ve svém ženství. A čím více jsem zakotvená ve svém ženství, tím více jsem zakotvená sama v sobě. Nelze to oddělit.

Čím více jsem zakotvená ve svém ženství a zároveň v sobě, tím více miluji být ženou.

Mám ve své pokladnici prožitků chvíle prožité v obrovské radosti být ženou a zároveň obrovské vděčnosti za dar jí být.

Proto se moc ráda do svého ženství nořím. Ladím se do ženských principů a všímám si svých ženských kvalit. Tím, že si svých ženských kvalit všímám, tím je posiluji a rozvíjím.

Ženství je zdrojem mé síly, protože je spojené s fyzickým tělem, do kterého jsem se zrodila. 

Skutečná síla do tebe vstupuje vždy jen skrze tvé fyzické tělo, tehdy, když jsi s ním dostatečně spojen.

Tehdy, když se se svým pohlavím identifikuješ a jeho principy a kvality žiješ. Tak to prostě je.

V duchovních kruzích vnímám určitou tendenci mířit k bezpohlavnosti, která ovšem kopíruje tuto tendenci v dnešní široké společnosti. Jinak by nikdo nemohl vymyslet třeba unisex spodní prádlo. To je však jen vrchol ledovce. Sice všude vidíš nahotu a sex, ale mužsko-ženská polarita se z našich životů vytrácí. A přitom je to tak krásná síla. Síla, díky níž vzniká a je tvořeno mnoho krásného a cenného.

Pokud míříš skutečně sám k sobě, k seberealizaci, k materializaci své duše, cesta bezpohlavnosti tě tvému cíli vzdaluje. Je skutečně velmi potřeba nořit se do principů a kvalit svého pohlaví, protože jen ve svém těle můžeš stát nohama na zemi a mít zároveň hlavu v oblacích. Jen tak můžeš mířit k realizaci svého potenciálu, protože k tomu je potřeba co největší soulad. A pokud nežiješ své ženství či mužství, nežiješ svou přirozenost. A když nežiješ svou přirozenost, nemůžeš být v souladu.

Proto i když duše je v principu bezpohlavní, tak bytost žijící lidský život vždy přebírá a žije kvality svého pohlaví. Svého při-rození. Toho, co je nám dáno titulem našeho zrození. Toho, co je nám při-rozené.

 Jsou tu však určité kvality, které se otiskují do duše při jejím prvním vtělení. Při prvním vtělení, ve kterém si nová duše vytváří svou individuální lidskou identitu. Kvality, které se odvíjejí právě od toho, zda je jejím prvním životem život muže nebo ženy. Duše sice je v principu bezpohlavní, ale není zcela bezpohlavní. Má v sobě znatelný otisk pohlaví svého prvního lidského života. Tento otisk směruje a ovlivňuje její vývoj i její životy další.

A může být jedním z důvodů, proč někteří lidé potřebují v oblasti ztotožňování se se svými ženskými nebo mužskými principy pracovat více než jiní.

Dokonce může být vysvětlením transsexuality. Jevu, kdy se jedinec ženského nebo mužského pohlaví svou duší silně cítí být pohlavím opačným, než do jakého se zrodil.

Jako jednu z kořenových příčin, která stojí za tím, že v oblasti duchovního růstu je tendence směřovat k bezpohlavnosti, vnímám to, že jsme byli po staletí masírování církvemi. Církvemi, které potlačovaly sexualitu, aby byli lidé snadněji manipulovatelní. Protože ten, kdo nežije svou přirozenost, se sám sobě vzdaluje, a proto tak snadno nerozpozná formování a manipulaci. A mocipáni minulosti toto moc dobře věděli.

Protože sexualita je obrovský dar. Je to jeden z největších darů naší hmotné existence. Přináší nádherné prožitky, když se energie muže a ženy potkají a vzájemně se uvádějí do pohybu. Když se milování děje z lásky.

Protože když se milování děje z lásky, je to akt vzájemného dávání a přijímání.

Není to braní nebo kradení. Je to dávání.

A nejen to. Sexualita není jen zdrojem potěšení a prožitků, které nás sytí a vyživují. Sexualita je obrovsky silný nástroj skutečného růstu. Když je žitá přirozeně a ve svobodě, silně zakotvuje a zároveň je podhoubím dalšího rozvoje.

Proto se sebou můžeš pracovat nejen v oblasti spirituality, ale i v oblasti sexuality. Ve skutečnosti totiž nelze spiritualitu a sexualitu oddělit. Obé je jedním. Protipólným projevem toku životní energie. Energie, která do našeho těla vstupuje hlavně v oblasti našeho pohlaví, a pak míří vzhůru, do čaker spojených se spiritualitou.

Sexualita může být tvou kotvou.

Tím silnější a tím krásnější kotvou, čím více se ti daří rozpouštět své vnitřní překážky vůči ní. 

Čím více se ti daří zbavovat se studu, strachu, nejistoty, pocitů nepatřičnosti, i zranění v této oblasti.

Čím více se ti daří zbavovat se představ o tom, jak má sexualita a milování vypadat nebo probíhat. 

Čím více se ti daří rozpoznávat a žít své skutečné potřeby v této oblasti.

Čím více se ti daří nořit se při milování do těla, do prožitků a přítomného okamžiku.

Čím více se ti daří nelpět na vyvrcholení. 

Když lpíš na vyvrcholení, jsi nasměrován a připoután k cíli. Tvé vědomí je uzavřeno do tunelu, kterým pádíš, už abys tam byl. A i když tam ještě nejsi, svými myšlenkami a svou pozorností se tam neustále vracíš. Vracíš se někam, kde ještě nejsi a ani jsi nebyl. Proto ti utíká to nejcennější. Utíká ti to, co je právě teď.

Teprve tehdy, když na vyvrcholení přestaneš lpět, teprve tehdy se ti otevírá brána ke skutečně intenzivním prožitkům. K intenzivním prožitkům rozkoše, která není smrsknutá do chvíle, kdy vrcholíš. K intenzivním prožitkům rozkoše, kterou prožíváš po celou dobu, kdy se miluješ. A kterou prožíváš nejen při samotném spojení, ale už i předtím.

Pokud toužíš po krásném a intenzivním milování, stačí, když půjdeš cestou přijetí, nelpění a přirozenosti. A nejen že to stačí, z mých zkušeností je to to nejlepší, co můžeš udělat.

 Nemusíš studovat a praktikovat tantru nebo jiná učení. Ve skutečnosti tě mohou tato učení tvému cíli vzdalovat. Tantra totiž kultivuje sexualitu. Když však něco kultivuješ, znamená to, že to předěláš, aby to nebylo takové, jaké to přirozeně je. Nějak to "vylepšíš". Vdechneš tomu nějakou cílenou podobu, formu.

Přirozené milování je jako divoký les. Tantra je jako městský park.

V divokém lese vše žije a roste svobodně, divoce a nespoutaně. Obsah je tím hlavním. Divoký les je proto bujný a plný síly.

V parku je vše uhlazené, ostříhané a upravené. Najdeš tam cestičky, lavičky, anglické trávníčky, okrasné stromy a keře. Všechno je tam takové umírněné a i trošku spoutané. Forma je tím, co je v popředí.

Je možné, že toužíš po milování, které bude takovým městským parkem. Pak může být tantra nebo jiné učení tvou cestou nebo cílem.

Ale možná po takovémto milování netoužíš. Možná toužíš po milování, které je svobodné a nespoutané. Které je divoké jako příroda. Někdy důrazné a naléhavé a jindy něžné, jemné a pomalé. To všechno je divokost.

Divokost není zběsilost nebo hrubost. Divokost je žití v rytmu života, žití ve svobodě, nespoutanosti a přirozenosti.

Po jakém milování toužíš?

Stále tu přežívá silné kolektivní přesvědčení, že je sexualita nečistá. Vnímám tu určité tendence si myslet, že žena, která má velmi kladný vztah k sexualitě, musí být nutně vilná. A že muž, který má velmi kladný vztah k sexualitě, musí být nutně chlípný. Ono to tak často skutečně je. Ale není to nečistota sexuality jako takové, je to nečistota těch konkrétních mužů a žen.

Mohou dva dělat totéž a nemusí to být totéž. 

Žena nebo muž mohou milovat milování, a přitom mohou být zcela čistí. 

Protože sexualita a milování je ve své přirozené podobě čisté. Ten punc nečistoty tomu dávají ti, kteří sami v této oblasti ještě nedošli k přijetí a tím i k přirozenosti.

I proto je v oblasti duchovna tolik neukotvených lidí. Tito lidé se své sexualitě brání v domnění, že jaksi ke spiritualitě nepatří, či že se s ní dokonce vylučuje. Právě pro to přesvědčení, že je sexualita nečistá.

A přitom je to právě naopak.

Sexualita ke spiritualitě patří a může být dokonce zdrojem mystických transformujících prožitků. Prožitků za hranicemi běžného prožívání. Prožitkům spojeným s velkým otevřením se životu, se zpřítomněním, prožitkům spojeným se vzájemným dotekem nejen těl, ale i duší. Prožitkům, které mohou být prožitky obrovské nirvány. Nirvány, po které mnozí touží, ale málokomu se něco takového prožít poštěstí. 

Nakročeno k těmto prožitkům mají právě ti, kteří žijí nejen svou spiritualitu, ale i svou sexualitu. Protože sexualita je jedna z bran k nirváně.

Zcela záměrně tu píšu o sexualitě a ne o sexu. Sexualita je totiž mnohem širší pojem. Znamená vše, co je spojené s mužsko-ženskou polaritou. Ne tedy jen sex - milování.

Přijatá a přirozeně prožívaná sexualita je odrazem radosti ze života a zároveň i jejím zdrojem. Radosti z toho, že tu žijeme lidský život ve hmotném těle a toto tělo a jeho dary přijímáme a těšíme se z nich. Radosti z toho, že jsou muži a ženy nejenom odlišní, ale že jsou přesně a dokonale protipólní. V mnoha vrstvách, principech a kvalitách jsou přesným opakem. Tento opak byl a je čistým záměrem při stvoření světa a tedy i při stvoření lidí, a proto je prožívání pohybu energií mezi protipóly ženy a muže také čisté. Je to život sám...

Čím je žena více zakotvená ve svém ženství a čím je muž více zakotvený ve svém mužství, tím je polarita mezi nimi silnější, pohyby energií větší a prožitky intenzivnější.

Pokud svou sexualitu skutečně přijmeš, znamená to, že cítíš radost z mužsko-ženských interakcí. Takovouto interakcí může být oční kontakt, dotek energetických polí, dotek hlasu, letmý fyzický dotek i něco ještě víc. Mohou to být milostné verše, může to být jakákoliv umělecká tvorba, i cokoliv jiného, co vyvěrá a vzniká z mužsko-ženské polarity. 

Radost z toho všeho však můžeš mít jen tehdy, když vůči mužsko-ženské polaritě v sobě nemáš velké překážky. Překážky, které by ti říkaly, že je to něco špatného.

Pokud se vše toto děje ve svobodě a děje se to v lásce a přirozenosti, je to čisté tak, jak jsou čistí ti, kteří to prožívají a tvoří.

Jsou lidé, kteří mají svou sexualitu spojenou s láskou a jedním hlubokým vztahem. Ti se radují z mužsko-ženských interakcí v rámci svého vztahu a prožívat polaritu s jinými lidmi netouží, a proto jí nejsou ani tolik otevřeni. Není to s nimi v souladu.

Ale pak jsou lidé, v jejichž duši je silně vepsaná svoboda. Velká svoboda je jejich potřebou. Bez ní by nebyli ve své přirozenosti a ani v souladu sami se sebou. A je to svoboda napříč celým životem. Tedy i svoboda v lásce a sexualitě. Tito lidé se radují z mužsko-ženských interakcí, které nejsou omezené na jednoho člověka. Mohou hluboce milovat svého životního partnera, ale netouží být k němu připoutáni a tímto vztahem k němu spoutáni.

Takoví lidé nejsou žádní proutníci nebo svůdnice, pro které by byla sexualita možností někoho dostat tam, kam se jim hodí a urvat z toho něco pro sebe. Či pro které by byl sex pouze tělesná potřeba nebo možnost sebrat pro sebe od druhého nějaký prožitek či pozornost. Nebo příležitost alespoň trochu svůj prázdný život zaplnit. Takovýto sex snad ani nelze nazvat milováním.

Po něčem takovém tito svobodní lidé rozhodně netouží. Sami milují svou svobodu a proto ani netouží manipulovat, využívat nebo spoutávat druhé.

Tito lidé se svobodnou duší jsou lidé otevření životu a sami sobě. Žijí v čistotě a v přirozenosti a mají svou sexualitu spojenou s láskou a s hlubokým kontaktem. Ne vztahem, ale kontaktem. 

Jsou lidé, kteří spolu ve vztahu nebo spíše vedle sebe žijí třeba desítky let, a nikdy se sobě skutečně nepřiblíží. Protože hluboký kontakt s někým můžeš vytvořit teprve tehdy, když navážeš hluboký kontakt sám se sebou.

A je to vždy otázka všech těch, kteří spolu vzájemný kontakt tvoří. Ne tedy jen tvá. Proto ač jsi schopen hluboký kontakt tvořit, s některými ho vytvořit nemůžeš, ač by ses o to sebevíc snažil. Hlubokému kontaktu je potřeba se otevřít, dovolit mu, aby se stal, dovolit, aby mohl být tvořen. Je to do značné míry otázka rozhodnutí daného člověka. Rozhodnutí, zda-li dovolí někomu jinému vstoupit do svého vnitřního osobního prostoru. Zda-li si dovolí se otevřít a tak obnažit sebe sama ve své pravdivosti.

Otevřený člověk bývá zranitelnější. Vše k němu proniká hlouběji. Proto ti, kteří jsou hodně zranění, kolem sebe staví energetické hráze. Štíty a brnění, skrze které k nim nic nepronikne. Vše se od nich odrazí a nic dovnitř neprojde. Sice pak neprožívají tolik bolesti, ale neprožívají ani radost. To je daň za tuto ochranu. Je to však ochrana funkční, která umožňuje přežít čas, kdy nejsme připraveni pracovat se svými zraněními či čas, kdy pro tuto vnitřní práci nemáme vhodné podmínky.

Pokud jsi již hodně vědomý, dokážeš být otevřený i přesto, že to znamená, že do tvého vnitřního prostoru může proniknout něco, co se tě nepříjemně dotkne nebo tě dokonce zraní. Ve chvíli, kdy se tak stane, se můžeš rozhodnout své srdce nechat otevřené. Prožít a odžít nepříjemné pocity či bolest a nechat je tak odejít. Nezaseknout se v tom a nezabydlet. Pak můžeš jít životem nadále v otevřenosti. Protože víš, že ty sám jsi tím, kdo toto tvoří.

Miluji zvířata a moc ráda se s nimi setkávám. Miluji jejich živost, přirozenost, celistvost a bezprostřednost.

Zvířata cítí mou čistotu a lásku a ráda vyhledávají mou blízkost. Připojují se ke mně psi na procházkách a setrvávají v mé blízkosti do doby, než jsou svými majiteli ode mně odpojeni. Ti, co jsou na vodítcích, se přiblížit také snaží, ale jim to z pochopitelných důvodů nevychází.

Prožila jsem i krásné setkání s koněm za ohradou, když se naše pohledy setkaly. V té chvíli jsem byla plně přítomná a naprosto bez jakéhokoliv očekávání. Byla ve mně jen malá otázka, zda se ten kůň pohledem odpojí a vrátí se k pastvě nebo zda se bude chtít přiblížit. A on se chtěl přiblížit. Přišel ke mně ve svobodě a v radosti, zatímco jsme se sobě stále vzájemně dívali do očí. Bylo to nádherné setkání.

Moc se těším na setkávání s divokými zvířaty, se zvířaty, která jsou jinak velmi plachá. Vím, že až přijde čas, budou ke mně beze strachu přicházet a budou se léčit v mém energetickém poli. Budou v něm setrvávat tak dlouho, jak jim to bude příjemné a tím si budou mou lásku dávkovat, jak budou potřebovat. Ale ono už se to vlastně začíná dít už teď. Přibližují se ke mně veverky a někteří ptáci. Jsou to krásná, i když zatím jen velmi krátká setkání.

Všechna takováto "mezidruhová" setkání mě vždy velmi potěší a oblaží a cítím se být těmito setkáními obdarována a poctěna.

Máme doma kocoura. Britského modrého s heboučkou srstí, kterou je slast hladit. Kocoura s krásnou a rozvinutou kočičí duší. Je to můj společník i učitel. Učí mě mnohému. Je hodně svébytný a to, co nechce, nikdy neudělá. Dělá jen to, co sám chce. Jen to, co s ním ladí. 

Někdy třeba hned neví, co se mu chce a mě baví pozorovat ho, jak si situaci a své pocity navnímává. Třeba když sedí v zimě u prosklených dveří a kouká ven. Otevřu mu a on se rozmýšlí. Načuchává venkovní vzduch, aby zjistil, jestli se mu chce víc zůstat tam, kde je nebo zda chce vyjít ven do zimy.

Taky někdy hned nevím, co se mi chce nebo co bude nejlepší. A tak vyčkávám a navnímávám si své pocity. A protože to dělá i náš kocour, vím, že je to přirozené. Že je naprosto přirozené nevědět. 

To jen my v sobě máme často pnutí a pocit, že bychom vždy všechno měli vědět a nejlépe hned. Jak nás to učili ve škole. I o půlnoci ze sebe všechno vychrlit nebo vysypat. A přitom právě nevědět je často víc v souladu se životem. Protože když nevíš, ptáš se a obracíš se k tomu, co je právě teď.

Každá vteřina je unikátní. To, co platilo včera, nemusí platit dnes. To, co mi včera pomohlo, nemusí mi pomoci zítra. To, co se mi líbilo včera, nemusí se mi líbit za týden. To je život.

Když si tak náš kocour navnímává své pocity, někdy nemám trpělivost na jeho rozhodnutí čekat, a tak ho ven sama vyšoupnu. Je vidět, jak se s novou situací okamžitě dokonale srovná. Přijme to, co je a jde si po svém. 

Připomíná mi to život a jeho směrování. Někdy tě nějaká síla taky někam vyšoupne a čím dříve se s tím srovnáš, čím dříve to přijmeš, tím rychleji ti bude v nové situaci líp. Někdy nemá smysl příliš řešit, proč se stalo to, co se stalo a je lepší se obrátit do toho, co je právě teď. Do toho, co můžeš udělat v danou chvíli...

I mě život vyšoupl. Nebo spíš vykopl. Z práce lékaře v nemocnici. Před sedmi lety. Respektive mě z ní vykoply mé vlastní síly. Byla jsem zrovna doma s virózou a došla jsem do bodu, kdy jsem rozpoznala, že pokud se vrátím do práce, zemřu.

Jestli v tom mém kopu vidíš půlku srdce, tak vidíš dobře. Často jsou ty bolestné kopance laskavostí od života, který ti krátí tvé utrpení, protože tě postrčí tam, kde potřebuješ být.

Nebylo to snadné. Zahodit práci v medicíně, do které jsem jako student a pak i jako lékař investovala nesmírné množství své životní energie.

Mohla bych si nalhávat, že jsem to, že mohu zemřít, nerozpoznala. Mohla bych si nalhávat, že se něco takového nemůže stát. Mohla bych si nalhávat, že mě někdo zachrání.

Bylo to takové nehmatatelné. Bylo to něco takového, co se lidem běžně nestává. Bylo to takové, že by mi žádný lékař na světě nemohl pomoci. A věděla jsem to moc dobře právě proto, že jsem sama lékařka byla. Jediný, kdo mi mohl pomoci, jsem byla já sama. A to hlavní, co bylo potřeba, bylo zahodit celý svůj profesní a společenský život. Zůstat doma. 

Byl to velký krok. Krok do prázdna. Nebylo přede mnou vůbec nic. Žádná vize nebo perspektiva. Jen prázdné dny plné svobody, která mi způsobovala úzkost. Svobody a zároveň nesvobody, protože moje nemoc se silně hlásila o slovo a připravovala mi mnoho omezení.

Zpětně vidím, že jiná cesta pro mě nebyla možná. A že i když to bylo nesmírně těžké, dalo mi to prostor. Prostor pro sebe, který jsem potřebovala.

Procházela jsem pak po mnoho let nesmírně náročnými transformačními procesy, které bych v jiných podmínkách nedokázala a ani nemohla zvládnout.

Náš kocour se jmenuje Myšák. A dělá čest svému jménu, protože skutečně loví myši. Ač je to plemeno ušlechtilé a gaučové, je plně spojený se svým divokým kočičáctvím. Vždy jsem chtěla, aby tomu tak bylo, a tak jsem mu pro to vytvářela podmínky.

Loví nejen myši, ale i potkany i další zvířata. Chodí svobodně ven a hlídá si své teritorium. Když se někdy dlouho neukáže, dostanu o něj strach a uvědomím si, jak moc by mi chyběl, kdyby nebyl. Pak ho zavolám hlasem mé duše. Volám ho, aby se přišel ukázat, že je v pořádku. A on pak za nějaký čas dorazí. Projde se pár kroků přede mnou, abych viděla, že je v pořádku, a pak zase zamíří ven do dalšího kočičího dobrodružství.

Často si uvědomíme, co máme, až teprve tehdy, když to ztrácíme. Tyto chvíle jsou pak příležitostí přerovnat si něco v sobě. Třeba v sobě probudit víc lásky a laskavosti k dotyčnému. Třeba v sobě procítit vděčnost za to, že je. Třeba se zbavit nějakých svých představ o něm nebo očekávání směrem k němu. Třeba mu projevovat hmatatelněji své city. Třeba více respektovat jeho svobodu a svébytnost. Třeba si více vážit společných chvil. 

Chvíle, kdy někoho nebo něco ztrácíme, nám také ukazují určitou konečnost v tomto životě. Mohou nás postrčit k tomu, abychom nepromarnili ten čas, který je nám tu dán. Abychom žili tak plně a smyslu-plně, jak jen dokážeme. A abychom neřešili kraviny a zabývali se jen tím, co je skutečně důležité.

Níže je tu pro tebe krásná píseň o lásce. Hana Zagorová - Maluj zase obrázky.

Náš kocour je mým terapeutem i zrcadlem.

Když se stane, že se ocitám více mimo svou rovnováhu, začnou mu hnisat očička. Je to pro mě jeden ze signálů, který mi pomáhá uvidět, jak na tom jsem.

V těžkých časech se mnou trávil mnoho času. Ležel u mě na gauči a podporoval mě svou energií. Někdy mi dokonce udělal tlapičkovou masáž, třeba tehdy, když mě hodně bolelo břicho. Když se to stalo, plakala jsem dojetím nad jeho darem. Tak se uvolnila a odplavila část mé neproudící energie a bylo mi pak mnohem lépe.

Když jsem zesílila, začal Myšák trávit více času s mými dětmi a skrze sebe pomáhat zase jim.

Možná víš, že domácí zvířata, která s tebou žijí, na sebe přebírají část tvého energetického nákladu, a tak ti pomáhají. Natahují na sebe tvé energie a pokud je zátěže hodně, mohou onemocnět. Nemám to nějak ověřeno, ale myslím si, že čím bližší a láskyplnější vztah mezi tebou a tvým zvířetem je, tím ochotněji ti tvůj zvířecí přítel pomáhá.

Jsem duší bojovnice.

Bojovala jsem mnoho let nesmírně těžké a náročné boje.

Boje, ve kterých šlo o život.

Boje, které nebyly navenek skoro vidět.

Boje, které si žádaly veškeré mé vnitřní síly.

Boje, které vyžadovaly neustálé nacházení nových zdrojů síly k tomu, abych se udržela při životě a mohla pokračovat ve svém úkolu. 

Boje, ve kterých byl potřeba velký důvtip a také schopnost toho nejcitlivějšího vnímání a nejjemnějšího a nejpřesnějšího dávkování.

Boje s velkými silami mé duše, které se probudily a probouzely tak mocně a rychle, že mě hrozily zahubit.

Nemusíš se bát, že bys tak těžkou cestou musel procházet i ty. 

Má cesta byla proto taková z titulu mé duše, která nese určité zvláštní kvality a zkušenosti.

Má cesta byla taková i proto, protože mě donutila udělat si poznání, které je naprosto nové a přelomové. Donutila mě během patnácti let dojít k obrovským objevům a udělat si mnoho důležitých zkušeností, které mohu využít k pomoci druhým a k jejich léčení.

Má cesta byla a je tak těžká i proto, protože ohýbám realitu zcela novými směry. Jdu tam, kam v tomto Vesmíru ještě nikdo nedošel, a proto prošlapávám cestu. Brodím se po krk sněhem. Každý další, kdo půjde stejným směrem (i když svou jedinečnou cestou), to bude mít mnohem snazší. Nejen proto, že pokud bude chtít, mohu mu pomáhat, ale i proto, že informační pole téhle reality už bude změněné. Přenastavené. Už tu bude v hlubokém  sněhu vytvořený tunel, který někam vede.

A jsou tu ještě jisté další speciální okolnosti spjaté s mou cestou.

Povím ti teď můj příběh v řeči metafor. To proto, že v takovéto podobě je dobře stravitelný a můžeš si tam pro sebe mnoho navnímat. 

Narodil se malý člověk do světa, kde všichni jezdili na invalidním vozíku.

A protože naučit se na vozíku jezdit bylo důležité pro to, aby se zařadil do života jako ostatní lidé, tak jakmile to bylo možné, učili ho na invalidním vozíku také jezdit. Nelíbilo se mu to, chtěl být sám sebou, svobodný. Ale byli důkladní a vytrvalí a časem ho přemohli. A tak začal životem také jezdit na invalidním vozíku. Za nějaký čas zapomněl i na to těžké učení a žil tak, jak mu bylo umožněno.

Byl to ale zkoumavý člověk, a tak si pokládal mnoho otázek o životě. Invalidní vozík ho totiž všude tlačil. Necítil se vůbec dobře. Říkal si, že přeci musí existovat něco víc. Vždyť viděl zvířata, jak běhají po světě a jak jsou šťastná a radostná. Jak si užívají života. A tak začal život intenzivně prozkoumávat. 

Začal všude hledat, jak by si mohl svůj život zlepšit. Díval se sám do sebe a díval se i na jiné lidi. Viděl, že někteří lidé jsou plní bolesti. Měli to napsané v očích a ve tváři. Pak viděl lidi, kteří dělali, že je jejich invalidní vozík vůbec netlačí. Říkali, jak jsou šťastní a jak si užívají života.

Pozoroval malé děti, četl moudré knihy. A pak narazil na vzácnou knihu, která pro něj byla něčím mimořádným. Četl tu knihu a na každém řádku té knihy si dělal poznání. Všechno mu do sebe začínalo zapadat. Začínal rozumět sám sobě i životu. To čtení bylo léčivým balzámem pro jeho duši, protože mu dávalo naději na lepší život. 

Zjistil, že ten, který napsal tyto knihy, se naučil chodit. Že jednoho dne prohlédl, zvedl se ze svého invalidního vozíku a začal chodit po čtyřech. Během pár dní. Tohle bylo něco neuvěřitelného.

Člověk si řekl, no, to by bylo fajn, někdy časem se naučit chodit, ale já teď potřebuji, aby mě můj invalidní vozík netlačil. A tak četl dál. Přečetl asi 4 další knihy od toho chodícího člověka. A pak jednoho dne, když vařil oběd, mu to najednou všechno došlo. Hluboce nahlédl do sebe a do svého života a uviděl i to, že se skutečně naučí chodit. A dokonce už věděl, jak na to. Věděl, že musí slézt ze svého vozíku na zem a začít se pomalu zvedat.

To poznání bylo tak hluboké a tak mimořádné, že se mu z toho zatočila hlava. Věděl o člověku, který chodil po čtyřech a pak skončil přibitý na kříži. Věděl i o tom člověku, který roky meditoval v jeskyni a pak začal taky chodit po čtyřech. Ale nikam se mu moc chodit nechtělo, a tak i když mohl chodit, seděl pod stromem a usmíval se. 

Člověk si říkal, to je neuvěřitelné, já budu jako tito velcí a významní lidé.

Všechno se mu začalo spojovat do sebe, na cokoliv pohlédl, hned mu chodila další a další poznání. Bylo toho velmi mnoho. Cítil, jak se mu v hlavě vytváří úplná mozaika, kde všechno do sebe zapadá, a ta mozaika se stále šíří a zvětšuje. Cítil, jak se rozmotávají všechny ty uzlíky, které tam měl. Hluboce si vydechl úlevou a začal celý zářit nadšením. Už tomu rozumí!

Jenže jeho nadšení netrvalo dlouho. Začal se cítit hodně špatně. Nevěděl, co se s ním děje, ale snažil se s tím nějak pracovat. Ale nešlo to, bylo to příliš silné. A tak jednoho dne se mu hlava zamotala natolik, že z vozíku spadl na zem, do prachu a bahna cesty a velmi si ublížil. Upadl obličejem na kameny a byl moc zraněný.

Lidé se ho ptali, co se mu stalo, a on každému říkal, že bude chodit. A všichni tito lidé, kteří jezdili na svých invalidních vozících, si klepali na čelo a říkali si, to je úplný blázen, nemá to v hlavě v pořádku. Chodit? To přeci není možné. Vždyť máme k pohybu invalidní vozíky a bez nich to nejde.

Člověka to bolelo, protože on věděl, že došel velkého poznání, ale jak se tak válel zraněný v prachu a bahně cesty, tak mu nikdo nevěřil. A proto to lidem přestal říkat.

Ležet v prachu a bahně cesty pro něj bylo velmi těžké. Všechno ho bolelo, tížilo a tlačilo. Připadal si méněcenný a slabý. Všichni kolem něj jezdili na svých invalidních vozících a žili své životy. A on nic z toho, co zvládali druzí, nezvládal. Vůbec nezvládal žít. Někdy byl rád, že má ještě sílu dýchat. Věděl ale, že moc chce žít, a že moc chce chodit. A tak v sobě neustále hledal síly k tomu, aby se mohl zvednout.

Největší sílu mu dávalo vědomí toho, jaká krásná svoboda ho čeká, až bude chodit. Protože si z těch knih, které přečetl, navnímal, jak nádherně bude prožívat svůj život.

Vždy však, když zmobilizoval své síly a zvedl obličej z prachu a bahna cesty a nasál do nosu krásný svěží vzduch, život ho praštil palicí po hlavě. Bylo to kruté. Ve chvílích, kdy zacítil alespoň maličkou svobodu, kdy zvedl svou hlavu z prachu a bahna, dostal ránu. Bolelo ho to, a tak moc plakal. 

Ale na život nezanevřel, i když mu ubližoval. Své srdce nezavřel, nezatvrdil se vůči životu. Pořád se snažil zvednout. Věděl, že jiná cesta není. Že jinak se chodit nenaučí. A tak to udělal tisíckrát. Tisíckrát zvedl hlavu a tisíckrát dostal ránu palicí. Každá rána, kterou dostal, ho však něčemu o životě naučila. A tak i ležící v prachu a bahně cesty sílil. Rostlo jeho poznání i jeho vnitřní síla. Věděl, že to prostě nechce vzdát, i když to bylo nesmírně těžké.

I v těch nejtěžších chvílích nebyl úplně sám. Měl své nejbližší, kteří mu pomáhali. Starali se o něj, když to potřeboval, občas ho pohladili, občas mu řekli vlídné slovo. A občas do něj i kopli. I tak mu pomáhali. Protože i každý kopanec ho něčemu naučil. A byli s ním i další lidé, kteří mu pomáhali různými způsoby, jak sami uměli.

Ale zdaleka nejvíc práce musel udělat on sám. Protože věděl, že jedině v něm je ta síla, kterou se může uzdravit a začít chodit.

Neustále přemýšlel o životě, o tom, co se mu děje, jaký to všechno má smysl. Vždy, když byl už naprosto zoufalý a cítil obrovskou beznaděj, vždy nakonec došel k tomu, že přeci poznání, ke kterému došel a utrpení, které prožívá, musí mít nějaký smysl. A postupně poznával, proč se mu to děje.

Pak se jednoho dne zase začal pomaličku zvedat a zjistil, že už může zvednout hlavu a nasát svěží vzduch, a že palicí po hlavě nedostane. Tak se odvážil přizvednout se na rukách a čekal, kdy přijde rána. A rána skutečně přišla. Ale on už byl tak silný, že ho ta rána do prachu a bahna cesty nevtlačila, jen se pod její silou prohnul. Postupně zesiloval a začínal se stále více a více zvedat, až už byl tak silný, že cítil, že se blíží čas, kdy bude chodit.

Stále si ale pokládal otázku, jak je možné, že ti významní a výjimeční lidé, kteří se naučili chodit po čtyřech, časem začali být chůzí po čtyřech unavení. Už přestali tak zářit. 

Nevěděl, jak je možné, že ten, který skončil přibitý na kříži, neutekl těm na invalidních vozících, když uměl chodit a měl takovou svobodu. Nerozuměl tomu, jak mohli jiného takovéhoto člověka otrávit zkaženým masem, jak o tom někde četl. Jak je možné, že to ten výjimečný člověk nepoznal.

Mluvil dokonce s žijícím člověkem, který chodil po čtyřech a od něj se dozvěděl, že ho časem i tahle krásná svoboda unavila a jeho záře pohasla.

A jak si kladl tyto otázky a díval se neustále sám na sebe a do sebe, jednoho dne mu to všechno došlo. Uvědomil si, že je to ještě mnohem větší, než si celou dobu myslel. On nebude chodit po čtyřech, ale bude chodit po dvou! A když ruce nebude muset používat pro chůzi, může těma rukama dělat mnoho věcí a získá svobodu, jakou dosud nikdo neměl.

Úplně se mu z toho poznání zatočila hlava. Ale už byl silný, a tak neupadl. Uvědomil si, že i když si celou dobu připadal malý a slabý, je možná tím nejsilnějším člověkem, který kdy na tomto světě žil.

Bylo to velké poznání a nějaký čas mu trvalo, než si to všechno propojil a spojil. Než si navnímal, co všechno to bude znamenat pro jeho život...


A i když to vypadá, že neměl volbu, on si svou cestu vědomě zvolil. I když netušil, že to bude tak těžké, a že to bude trvat tak dlouho. Za nějaký čas po svém pádu z invalidního vozíku totiž stál na rozcestí. Uviděl, že kdyby chtěl, mohl by časem znovu vylézt na vozík a začít na něm zase jezdit jako dřív. Že by se to všechno tak nějak uklidnilo a zakonzervovalo.

Ale on už to nechtěl. Uvědomil si, že s tím poznáním, které si učinil, už by nedokázal na vozíku žít stejný život jako předtím. Už byl totiž jiný. Už věděl. A tak se rozhodl nastoupit na nelehkou cestu k chození.


A i když moc trpěl, občas mu život dopřál prožít něco krásného a někdy i mystického a nadpozemského. Tyto prožitky pak v sobě opatroval jako ty největší drahokamy a v těžkých chvílích z nich čerpal sílu.

Miluji vodu. Je to nádherný živel. Čím dál tím víc a intenzivněji vnímám, jaké je voda úžasné médium. Očišťuje skrze sebe, protože do sebe absorbuje energie z okolí. Uchvacuje mě i její krása, průzračnost a zároveň i odrazivost a také její tvárnost.

Moc ráda se chodím na vodu koukat a i se v ní koupat.  Nejraději mám vodu přírodní. Do chlorované vody vstupuji jen velmi výjimečně. Vůbec mě to neláká. Vlastně už jen doma ve vaně nebo ve sprše. Tam chloru není tolik. A dá se říci, že je poměrně čistá. Myslím tím energeticky.

Veřejným bazénům se už dlouho vyhýbám. A teprve poměrně nedávno mi došlo, proč to tak mám. Voda v bazénech je totiž plná energií tisíců lidí. Každý, kdo se tam vykoupe, nechá ve vodě něco ze sebe. Nějakou část své energie.  Protože se voda ve velkých bazénech vyměňuje jednou za uherský rok a sice se čistí, ale jen mechanicky a chemicky. Energetické čištění takovéto vody je hudba daleké budoucnosti. 

I když... Vypadá to, že až přijde čas, budu navštěvovat veřejné bazény a vodu v nich budu skrze sebe energeticky čistit. Tahle voda to totiž nejvíc potřebuje. Víc než voda v potocích, rybních a řekách. V přírodě se dokáže voda energeticky z velké části čistit sama. Ne tak ve veřejných bazénech. Takové energetické čištění bazénové vody pak může být způsobem, jak léčit všechny ty, kteří se v té vodě poté vykoupou. A pokud bude voda zharmonizovaná a nabitá krásnou energií, tohle všechno ze sebe pak předá všem těm, kteří do ní vstoupí.

Vnímám, že podobně na tom může být i termální voda v exponovaných místech. V místech, kde se v ní koupe mnoho lidí. Tam, kde je "hlava na hlavě". Tam už je podle mého názoru léčivý účinek této koupele dost sporný. I z dalších důvodů.

Možná i ty cítíš za své věnovat se čištění vody. A právě proto, že voda je médium, které přebírá energie, je možné ji čistit mnoha způsoby. Nejen koupelí v ní. Vždyť přebírá i sílu myšlenky a slova.

Energetické znečištění bazénové vody může být jedním z důvodů, proč některé ženy po návštěvě veřejného bazénu trpí poševními výtoky. Ženské lůno je totiž místem, kde má žena zvláštní vnímavost, kde je energeticky otevřená více než v ostatních částech svého těla. To proto, aby mohla do dělohy vstoupit duše dítěte ve chvílích početí. A tato přirozená energetická otevřenost je i ženiným "slabším" místem, tedy místem, kam snadněji vstupují cizí energie. A ne jen pěkné.

A když se vnímavější žena koupe v energeticky znečištěné vodě, do jejího lůna tyto energie ve zvýšené míře vstupují. 

Poševní výtok je pak způsob, jak se těch nepěkných cizích energií zbavit, jak je odplavit pryč. I menstruační krev má jeden z těchto úkolů. Silně ženu očišťuje, protože odchází jedna z energeticky nejsilnějších tekutin lidského těla. Životadárná krev. A s sebou odplavuje nejen nevyužitou děložní sliznici, ale právě i energie, které ženě neslouží.

Tyto energie mohou být částečně energie ženy samotné a částečně energie, které do sebe absorbovala zvenku. 

Proto zasahování do menstruace ve smyslu jejího potlačení nemusí být vždy ženě ku prospěchu. Přichází tím o možnost, jak sama sebe zcela přirozeným způsobem očišťovat.

Určitě znáš z pohádek živou vodu. Víš ale, že živá voda opravdu existuje?

Je to voda v horách. Voda v horách má totiž svou zvláštní sílu, zvláštní živost. Možná už jsi četl na blogu článek o energetické plnosti hor, odkazovala jsem na něj na této stránce. Hory jsou nabité silnou energií, nabité velkou živostí. Tam totiž proudí energie Země mnohem silněji než v rovinatých oblastech. A horská voda, lhostejno, zda je to potok, říčka, jezero či přehrada, tuto silnou živou energii do sebe přebírá.

Miluji koupat se v horách. Obzvláště nahá. Pak cítím celým svým povrchem, jak mě voda hladí. Je nádherně živá a je skutečně léčivá. Také je vždy studenější než voda v údolích, a i proto jsou její očistné a oživující účinky silné. A samozřejmě je krásně čistá.

A můžeš to zakusit i ty. Až bude teplo, zkus se vydat do hor a vykoupej se tam. Nemusíš se do vody nořit celý, pokud se na to nebudeš cítit. Stačí i jen vykoupat si nohy. I to ti bude energeticky pomáhat. 

Voda mi pomáhá hasit žár mého vnitřního ohně, když se stává příliš silným. Třeba v obdobích intenzivní transformace. Pak mi stačí i si jen k vodě na chvíli sednout a vnímat ji i sebe sama. A když potřebuji hasit oheň silněji, vlezu do ní nohama. Klidně i v chladném počasí. Jsem v ní tak dlouho, dokud je to příjemné. Chvíli v ní stojím, chvíli popocházím, jak se mi zrovna chce. Tak se harmonizuji. A můžeš i ty.

Teď je tu těžší text. Načrtává obrázek toho, co jsem prožila a toho, co všechno člověk dokáže zvládnout a přežít. Ukazuje, jak obrovská je síla lidského ducha. A že je možné ze všeho vytvořit příležitost a materiál pro svůj růst. A využít toho nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Tento text taky dává hloubku tomu všemu, co tu nacházíš.

Prožila jsem toho během posledních 15 let mnoho. Mnoho nejrůznějších duševních, fyzických i energetických stavů. Díky tomu vím, co prožívá člověk s nejrůznějšími nemocemi, potížemi a problémy. Dalo mi to velmi hlubokou zkušenost s tím, co všechno může znamenat být člověkem. Skrze tuto zkušenost, která je ve mně navždy silně otištěná, jsem schopná porozumět, přijímat a neodsuzovat.

Vím, jak se cítí a co prožívá člověk v psychotickém stavu. Jaká nebezpečí na něj číhají a co všechno na něj působí. Jaké utrpení je, když se mu prolínají nejrůznější reality a on se nemá čeho chytit. Když se ztrácí sám v sobě i v životě. Když se jeho kontakt s realitou neustále proměňuje. 

Tahle oblast je ještě medicínsky a lidsky velmi málo prozkoumaná, a proto vyvolává v lidech mnoho strachu a obav. Sama jsem to mnohokrát pocítila, když jsem se setkala s někým, kdo věděl moji diagnózu. Jak mě bolelo, že přede mnou ze strachu zavírá své srdce, a tak mě odmítá. A přitom jsem v té chvíli nejvíce toužila po troše lidské hřejivosti. Díky tomu vím, jak silné stigma to je. Stokrát větší stigma než deprese nebo jakékoliv jiné onemocnění. 

Nejspíše jsem trpěla mnohem více než typický pacient s těmito stavy, protože jsem si toho všeho byla vědoma. Navíc jsem se pohybovala na tenké hranici, protože jsem procházela mnoha vnitřními hnutími tím, jak jsem sama sebe léčila a transformovala. To běžný pacient nedělá. On žije se svou nemocí a nechá se léčit. Proto je jakž takž stabilní. Já jsem léčila, hojila, uzdravovala, napravovala a rozvíjela sama sebe. I s takovouto koulí na noze. O to to všechno bylo těžší.

Ale dalo mi to obrovské zkušenosti v tom, jak je možné se sebou pracovat. Jak je možné navíc vše velmi jemně a přesně dávkovat. Dalo mi to prožít až na dřeň, jak na člověka působí nejrůznější energie. Dalo mi to možnost detailně prozkoumat fungování lidské psychiky, lidské mysli, lidského těla i jeho energetického systému. Dalo mi to obrovské zkušenosti a zároveň poznání toho, jak se rozvíjí a ukotvuje vědomí. Obrovské dary. Dary, které mohu využít nejen v léčení, ale i v úkolu transformace medicíny, kde cítím své místo.

Vím, jak se cítí a co prožívá člověk v depresivním stavu. Jak těžké a temné to je. Jak těžké je čelit dnům, ve kterých není žádné světlo. Jen tíha a bolest.

Vím, jak se cítí a co prožívá člověk v úzkosti. V silné úzkosti, která tak ztrpčuje život, že člověk prožívá strach a úzkost z toho, že bude prožívat úzkost. A jak intenzivní úzkostí je panická ataka. Kdy je člověk v obrovském vnitřním stresu a napětí.

Vím, jak se cítí člověk, který čelí riziku smrti. Člověk, který se dívá smrti do tváře a nechce zemřít. Jak musí bojovat o to, aby měl šanci žít další den. A bojuje mnohokrát. Proto vím, jak mocně tyto chvíle aktivují jeho skryté síly. Jsou to chvíle, kdy se jeho spící energie probouzí k životu a on ji uvádí do pohybu tím, jak bojuje. Vím, jak mocně tyto chvíle člověka zpřítomní. Jak mocně ho transformují. Jak mocně tyto chvíle člověka mohou léčit a rozvíjet, pokud je zvládne zpracovat.

Vím, jak se cítí a co prožívá člověk, který chce zemřít. Člověk, který prožívá obrovskou trýzeň, ze které není úniku.  Který nevidí žádné východisko, jak dojít úlevy, a tak se rozhoduje odejít ze života vlastní rukou. I když má milujícího muže a maličké děti. A proto také vím, jak cenné a účinné může být překlenout tyto chvíle a najít sílu zase žít.

Vím, jak obrovským utrpením je agonie. Život mi dopřál pár hodin takového stavu prožít. Díky tomu vím, že i když prožívám nějakou intenzivní bolest, ať už v duši nebo těle, vím, že by mohlo být ještě hůř. Proto si nestěžuji a prožívám a odžívám to, co je potřeba. Necyklím a nezasekávám se ve svém utrpení a ani s ním nebojuji, pouštím si ho k sobě, jak dokážu. Vím, že má svůj smysl a úkol. Proto jsou tyto chvíle intenzivní, ale krátké tak, jak je jen možné.

Vím, jak nesmírnou bolest prožívá matka, když ztrácí své dítě. A tím ztrácením nemyslím potrat.... Proto rozumím ženám, které něco takového prožily. Vím, jak obrovsky je to poznamená. Ale také vím, že je možné s tím pracovat a zužitkovat tuto životní zkušenost ke svému růstu. 

A bylo toho i mnoho dalšího.

Díky tomu všemu, co jsem prožila, si velmi vážím života a každého dne, který mohu žít. Vše těžké, co mnou prošlo, vše, co jsem zvládla, mě zasáhlo a zároveň obohatilo.

Miluji život a žití o to víc. Protože vím, jak obrovskou má život hodnotu. A proto si svůj život tvořím. Čím dál tím více a vědoměji.

Prožila jsem dlouhá období velké energetické citlivosti. Kdy mi nesmírné utrpení způsobovalo snědení jedné kuličky hroznového vína. Vyprázdnění močového měchýře. Čerstvý vzduch, který přicházel z otevřeného okna, který příliš aktivoval mou energii. Energie některých lidí.

Kdy mi obrovské utrpení způsobovalo i jen přepínání mezi mozkovými hemisférami. Kdy jsem musela zastavovat své blízké v půlce věty, protože jsem nedokázala vydržet ten stav, který mi jejich slova způsobovala, když jsem byla vědomím zrovna v intuitivní hemisféře. Cítila jsem v těch chvílích, jak mě to rozervává a ničí.

Prožila jsem období, kdy jsem nedokázala telefonovat, protože vyzařování mobilu přiloženého k hlavě mi způsobovalo velké fyzické utrpení.

I období, kdy pár minut koukání do počítače ohrožovalo můj život.

Prožila jsem dlouhá období, kdy každodenní běžné záležitosti, kterých si většina lidí vůbec nepovšimne, byly velkou výzvou. Výzvou, jak to udělat, abych to energeticky zvládla. 

Prožila jsem období, které jsem strávila výhradně na gauči. Ovšem žádné leháro to nebylo. Od rána do večera jsem silou své pozornosti stahovala své vědomí do těla. Neustále v plné pozornosti a ve velkém úsilí. Vědomí, které mě neustále vynášelo z těla a ohrožovalo mě tak na životě. A tak jsem čelila ubíjející šedi prázdných dnů plných nadlidského úsilí. Věděla jsem, že jinou šanci žít a uzdravit se už nemusím dostat.

Takto vteřinu za vteřinou, minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Téměř půl roku jsem takto strávila.

Dnes už cítím údiv nad tím, jak obrovský úkol jsem zvládla. Celého půl roku čelit těm velkým silám a ukotvovat se v těle jen silou pozornosti. Kdy jsem neměla k dispozici žádné jiné nástroje. Neměla jsem sílu těla, protože mě pohyb vynášel pryč z těla. A neměla jsem ani sílu mysli, protože když jsem ji používala ve smyslu vizualizací či další vnitřní práce, nebezpečně sílila a narušovala můj kontakt s tělem. Neměla jsem ani sílu rozumu, protože jsem úplně nerozuměla tomu, co prožívám. A tak jediné, o co jsem se mohla opřít, byla má intuice. Intuice, která mi velela dělat to, co jsem dělala.

V té době se  mi navíc otevírala hluboká zranění z dětství, která jsem tímto měla příležitost si léčit, a jen pomyšlení na rodiče ve mně vytvářelo obrovský stres. Proto jsem na půl roku s nimi musela přerušit jakýkoliv kontakt. Naprosto náhle a bez vysvětlení. Vím, že to pro ně bylo těžké. A to nemluvím o mých nejbližších, kteří už vůbec netušili, co se se mnou děje a uvnitř mě odehrává. A často jsem to nevěděla ani já sama.

Ovšem díky tomu všemu, co jsem prožila, jsem vnitřně obrovsky zesílila. A taky se pročistila, zcitlivila, zakotvila a zpřítomnila.

Díky tomu všemu vím, že člověk dokáže zvládnout neuvěřitelné věci. A nejen že je dokáže přežít a zvládnout, on je dokonce dokáže využít ke svému růstu. Žádný jiný pozemský tvor není schopen něčeho tak velkého. Každý jeden člověk v sobě může najít a probudit obrovské síly. Když chce.

Ať už prožiješ cokoliv, ať už ti život rozdá jakékoliv karty, věz, že jedině ty jsi tím, kdo s těmi kartami hraje.

Jen ty si spolu se životem řídíš, jak bude tvá hra vypadat.

Jen na tobě je, zda své Černé Petry proměníš na Esa a Žolíky.

Jen ty si řídíš, zda si do své hry necháš někým kecat nebo zasahovat. Nebo zda si vytvoříš svá vlastní pravidla v souladu s životními principy a zákonitostmi.

Jen na tobě je, zda uvěříš, že jsi nemocný a bezmocný.

Jen na tobě je, zda uvěříš, že nemůžeš sám se sebou a svým životem nic dělat.

Život ti vždy rozdá karty podle volby tvé duše. Proto vše těžké je tím, co slouží k tvému růstu.

Abys život jen tak neprobendil.

Abys musel překonávat překážky, hledat nové cesty a díky tomu rostl. 

Aby ses díky tomu stal vědomějším a větším. 

Aby ses stal hlubším a láskyplnějším.

Aby ses stal vděčnějším a pokornějším.

Abys dokázal rozlišovat podstatné a důležité od nepodstatného a malicherného.

To vše je tím, co způsobí, že svůj život poté budeš prožívat intenzivněji a bohatěji. 

Vše, co jsem prožila a prožívám, proměňuji ve svůj růst. A rostu nejen spirituálně, ale zároveň i sexuálně. Právě díky tomu, že ukotvená spiritualita zcela přirozeně zvyšuje potěšení ze sexuality. Tedy pokud v sobě vůči ní nemáš velké překážky. A já k tomu ještě navíc sama svou sexualitu zcela vědomě a záměrně a přitom přirozeně rozvíjím.

Proto je naprosto nesrovnatelné, jak jsem sexualitu a milování prožívala dříve a jak je prožívám dnes. A přitom vím, že stále mám kam jít. Že nejsem ani v polovině svého potenciálu v této oblasti.

Dříve jsem orgasmu dosahovala, nyní orgasmus přichází. Sám. A proto v lehkosti a v radosti. 

Dříve jsem prožívala intenzivní rozkoš víceméně jen ve chvílích, kdy jsem vrcholila, nyní ji prožívám po celou dobu, co se miluji. A intenzita mých prožitků se postupem času stále zvyšuje.

Dříve jsem prožívala výhradně klitoridální orgasmus, nyní si mohu vybrat. Nejraději prožívám orgasmus vaginální, který je mnohem hlubší, intenzivnější a je nejvíce vyživující.

Mívám i spontánní energetické orgasmy ve spánku, které mě probouzejí. Nejsou tak vyživující a uspokojující jako ty, které přicházejí při milování, ale i tak jsou mi potěšením.

Mívám i prsní orgasmy. Stávají se, když si při mazlení neuhlídám míru vzrušení. A někdy si je dopřávám i jen sama se sebou. Mám tak probuzené a citlivé prsy a prsní bradavky, že mi jejich stimulace přináší velkou rozkoš. Jsem v těchto chvílích tak energeticky otevřená a zprůchodněná, že vrcholím bez jediného doteku v klíně. Jen a pouze doteky na prsou.

Přitom nikam svou energii nepumpuji, nikam ji netlačím, nedělám žádné cílené dechy ani žádné cílené pohyby či stahy poševních či jiných svalů s cílem něčeho (orgasmu) dosáhnout. Jen a pouze jsem a prožívám. Můj dech pracuje sám a já ho nijak neovládám. Jen mu dávám prostor, aby on sám hýbal mou energií a skrze to tvořil. Je to moudrost vědomí v mém těle, která můj dech řídí.

Pokud sám se svým dechem cíleně pracuješ se záměrem rozhýbat svou energii a prožívat intenzivnější sexualitu, věz, že můžeš jít dál. Za to. Tantrické praktiky mohou být cestou, můstkem. Ale mají svá omezení a svůj strop. Způsobený tím, že je to prostě řízené cvičení. 

Postupně můžeš zanechávat snahy o řízení tvého dechu, potažmo tvé energie a odevzdat se čisté existenci, která nejlépe ví. Čím více bude tvé vědomí rozvinuté a zároveň zakotvené ve tvém těle, tím ti to půjde snadněji.

Já sama jsem tantru nikdy nepraktikovala. Byly časy, kdy jsem o ní uvažovala, ale pak jsem cítila, že nechci svou přirozenou čistou sexualitu znečistit nějakými postupy. Věděla jsem, že bych se jich pak musela zase zbavovat.

Miluji milovat se spontánně. Tehdy, když milování vyvěrá z přítomného okamžiku. Z určité energetické konstelace, momentálního vyladění.

Tehdy, když se energie má a energie mého muže potkají. A věz, že to jde, i když už spolu milostně žijeme celých 27 let.

Pak jsem většinou během pár vteřin fyzicky i energeticky připravená na spojení. Ovšem nikam nespěchám, miluji mazlení stejně tak jako samotné spojení.

Proto ani nepoužívám termín milostná předehra, protože vzbuzuje pocit, že je to jen příprava na to, co bude potom. Když jsi však v přítomném okamžiku, prostě prožíváš a těšíš se z toho, co právě je. Proto takové mazlení není ničím míň než samotné spojení.

Rozkoš, kterou při mazlení prožívám, je tak velká, že jsem díky tomu silně rozvibrovaná. Pak už k vyvrcholení není potřeba mnoho.

Nejraději mám, když do mě muž vstoupí a nehýbe se. Když totiž setrváváme bez pohybu, můžu pak plně a intenzivně vnímat naše spojení. Mohu více vnímat sebe i jeho. Fyzicky i energeticky. Prožívám díky tomu obrovskou rozkoš a během několika prvních vteřin našeho spojení vrcholím. Jsem tak plná rozkoše, že jí už více neunesu.

Mé vyvrcholení jak vidíš, nevzniká pohybem pohlaví, mé vyvrcholení vzniká pohybem energií. A postupně je stále intenzivnější, krásnější a delší.

A i když brzy vyvrcholím, i nadále si udržuji vysokou míru vzrušení a prožívám proto rozkoš a potěšení i v dalším průběhu milování.

I v oblasti sexuality potřebuji velkou svobodu.

Proto zcela záměrně ponechávám ve vzduchu do poslední chvíle určitou nejistotu, zda se z mazlení vyvine i spojení. A tuto nejistotu miluju, protože mě vzrušuje. Když je totiž ve vzduchu nejistota, je tu velká vzrušující svoboda. Může se to vyvinout jakkoliv. Nevíš, co bude a nemáš se díky tomu svou pozorností čeho v budoucnosti chytit, a proto intenzivněji prožíváš to, co právě je. 

Není tu záměr, je tu prožitek.

Není tu účel, je tu radost ze života.

Není tu dosahování, je tu ryzí žití.

Může se stát cokoliv, vše je otevřené, a proto tepající životem.

Nesnáším plánování, milování po dohodě nebo naplánované na nějaký den či určitý čas, to je to, co mou sexualitu spolehlivě umrtvuje a zabíjí. Nejspíše existují ženy, kterým plánování vyhovuje, já to mám však jinak.

I ty můžeš svou sexualitu rozvíjet a užívat si většího potěšení z ní.

Sexualita je obrovským zdrojem výživy na mnoha úrovních. A je tou nejnádhernější kotvou, která tě může udržovat ve zdravém středu. Ne jen v duchovních energiích, ale krásně ve hmotě.

V radosti ze žití.

Užívej si proto potěšení ze vzrušení. A užívej si i potěšení z vyvrcholení, když po něm zatoužíš. Nebo když máš tu možnost. Klidně i sám se sebou. Dáváš tak fyzický průchod své energii. Kotvíš se díky tomu do svého těla a zpřítomňuješ se.

I já to tak dělám. Dříve jsem se snažila své vzrušení "schovávat" na vhodné chvíle s mým mužem. Jenže tohle už mi nefunguje. A neprospívá mi to.

Proto se pokládám do vzrušení a prožívám ho s radostí kdykoliv. I když z něj pak nevyvěrá milování a/nebo vyvrcholení. Užiju si proto stejně i vzrušení, které pak nechám opadnout. Jsem tak vnitřně otevřená životu a energeticky průchodná, že z toho nemám žádnou frustraci ani fyzické nepohodlí.

Někdy však cítím, že toužím nebo potřebuji vyvrcholit, a tak si ten prožitek dopřeji, když je to možné. I sama se sebou, když se zrovna v tu chvíli nemohu milovat s mým mužem. Nebo když tak zrovna chci.

Ne vždycky toužím po velkých energetických výměnách při milování s mým mužem, někdy upřednostním méně energeticky intenzivní variantu. Nepotlačuji svou potřebu nebo touhu. A ani nečiním mého muže zodpovědného za mé sexuální uspokojení. Proto jsem sama skutečně svobodná a nezávislá. A zároveň tím dopřávám velkou svobodu i jemu.

Miluji být vzrušená. Pro ten pocit živosti, pro ten prožitek, pro to, jak mě vzrušení krásně zpřítomňuje a zakotvuje. Je to vzrušení, které je samo sebou tak naplněné, že si netvoří žádné nároky. Žádné nároky na to, co by mělo být potom.

I ty můžeš sám v sobě zrušit rovnítko mezi vzrušením a milováním a rovnítko mezi vzrušením a vyvrcholením.

Nebo zrušit  představu, že jsi zodpovědný za sexuální uspokojení někoho druhého. I představu, že někdo jiný je zodpovědný za uspokojení tvé.

Protože tehdy se staneš skutečně svobodným. Otevře se ti velká svoboda prožívat svou sexualitu, své vzrušení, ať už se to pak vyvine jakkoliv.

Navíc bez tlaku na výkon a výsledek, a proto v radosti a v lehkosti.

Když svou sexualitu prožíváš svobodně, neznamená to nutně, že musíš mít více partnerů.

Znamená to, že jsi otevřený prožívat sám sebe svobodně, že jsi autentický, přirozený, že svou sexualitu nepotlačuješ, a že jí dáváš přirozený průchod.

Pak tvá energie nikde nestagnuje, proudí tebou a je zdrojem tvé síly.

Přirozeně žitá sexualita je čistá. 

Všechny perverze vznikají z potlačené sexuality. Perverzí myslím to, co jednoho vzrušuje a přitom ubližuje druhému. Ať už je to cokoliv. Vrcholkem ledovce jsou církevní hodnostáři žijící v celibátu, kteří sexuálně zneužívají děti.

Pokud máš rád sexuální fantazie, nebraň se jim. Užívej si je.

Při samotném milování je lepší se nořit do přítomného okamžiku, do toho, co právě je, než si tvořit nějaké představy. Ale může se stát, že ti budou sexuální fantazie přicházet téměř samy. Kdykoliv. Může se to stávat třeba v obdobích, kdy se budeš otevírat sám sobě a své sexualitě.

A ať už se ve tvé fantazii děje cokoliv, věz, že v realitě k ničemu takovému nutně dojít nemusí, a proto si své fantazie nemusíš cenzurovat ani zapovídat, i když ti připadá, že jsou nevhodné či nevím jaké.

Prožij je, užij si je a nech se jimi vyživovat.

A měj z nich radost. Když jsi vzrušený, tehdy intenzivně žiješ.

Z toho, jaké fantazie ti přicházejí, můžeš navíc čerpat poznání sám o sobě. O tom, po čem toužíš, co tě vzrušuje apod. 

Pokud máš svého životního partnera a přitom ve svých fantaziích prožíváš milostné chvíle s nějakou jinou, třeba anonymní osobou, není to nevěra.

Proto se toho neboj a nebraň se svým fantaziím, protože bys blokoval sám sebe, blokoval bys to, co se chce touto formou projevit.

Můžeš mít i nějaké fantazijně divočejší období, věz, že se to pak zase zklidní, až prožiješ to, co prožít potřebuješ.

Každá fantazie, každé vzrušení, které nepotlačíš, ale užiješ si je, tě zakotví do tvého těla. Navíc může oživit i tvou partnerskou sexualitu novou chutí do milostných setkání a prožitků s tvým současným partnerem. 

Pokud se ve tvých fantaziích objevují jiní lidé, je lépe to tvému partnerovi neventilovat, nemusel by to unést a mohl by se cítit podvedený. Dnes je v naší společnosti stále ještě silné pole vlastnění a závazků mezi partnery, málokdo je připraven něco takového v pohodě přijmout.

Může se stát, že ti budu do tvých fantazií vstupovat i já sama. Ne proto, že bych to činila, to se bude činit tvá duše.

Může to být díky tomu, že jsem tu v tomto prostoru hodně otevřená, mnoho se o mně dozvídáš a nacházíš tu i mé nahé fotky.

Pokud tomu tak je, nebraň se tomu a užij si to. Mně to nejen že nevadí, já dokonce cítím radost z toho, že tu bude o jednoho člověka víc, který se otevírá své sexualitě a tím i sám sobě. Nemohu mluvit za jiné ženy, ale se mnou toto ladí. Proto k tomu máš mé požehnání. 

To, co sis tu přečetl o mé sexualitě, vypovídá o její kvalitě, nikoli však o kvantitě. Možná to může působit, že nedělám nic jiného. :)

Když však do milování dáváš sám sebe, celého, prožíváš intenzivní prožitky, které vyvěrají z velkých vnitřních pohybů tvé energie. Proto se nemůžeš takto milovat každý den. Krátkodobě ano, ale ne dlouhodobě.

Po takovémto intenzivním milování přichází určité restaurativní období, kdy se tvůj energetický systém přestavuje a zkapacitňuje, aby pojal více tvé životní energie. Energie, kterou jsi při takovémto milování v sobě probudil a rozhýbal.

A když jdeš skutečně sám k sobě, tak takováto klidnější období zcela přirozeně prožíváš. A mohou být různě dlouhá.

V tomto přitom nejde jen o tvou vnitřní rovnováhu a možnost zkapacitnit a posílit tvůj energetický systém. Jde tu i o kvalitu a intenzitu prožitků. Pokud bych se dlouhodobě milovala každý den, kvalita a intenzita mých prožitků by dosti utrpěla. Už bych nemohla tolik rozhýbat svou energii. Už bych neprožívala takové vzrušení a takovou rozkoš.

I ten nejlahodnější chléb se ti přejí, když ho budeš mít pořád. Nebo se ti možná nepřejí, ale zevšední ti. Už ti jeho jedení nebude přinášet tolik potěšení.

Ve všech životních oblastech upřednostňuji kvalitu nad kvantitou. Raději si jednou za čas dopřeju luxusní krmi, ta nejlahodnější sousta, která mě zasytí a vyživí na dlouho. Než mít 3x denně na talíři oschlou housku, která mě jen tak zaplácne a žádnou velkou výživu z ní nenačerpám.

I ty můžeš objevovat, kdy jsou tvé prožitky intenzivnější. Nenech se přitom spoutávat různými "průzkumy" či řečmi, kdo se jak často miluje. Jak často je "normální" se milovat.

Dnešní doba je totiž posedlá kvantitou.

Proto jsou vyzdvihováni ti, kteří se milují často. Lidé si říkají, jací jsou to borci a závidí jim, že si tolik užívají sexu. A přitom frekvence vůbec nevypovídá o obsahu. O kvalitě. O tom, jak tito lidé milování prožívají. Jak intenzivní prožitky přitom mají. Zda jejich milování není jen vyprázdněná forma. Zda se milování nezredukuje jen na pohlavní styk. Na styk dvou pohlaví, která vyrobí vyvrcholení. V tom lepším případě. 

Nevypovídá to nic o tom, zda-li takoví lidé po takovémto "styku" neprožívají spíše větší vyhladovělost po skutečně vyživujícím milování. Zda-li neprožívají frustraci z toho, že jim milování nepřináší to, co potřebují. I to může být důvodem, proč se někteří lidé sexuálně stýkají tak často.

Tito lidé hledají hodnotu v kvantitě a povrchnosti namísto v kvalitě a hloubce.

Když budeš pořád jíst jen suché housky, časem vyhladovíš nedostatkem skutečné výživy. Proto jíst housky ještě častěji ti rozhodně nepomůže.

Odhlédni od nějakých představ, jak často by ses měl milovat, aby to bylo "správně". Aby to bylo "v pořádku." Řiď se sám sebou, svými pocity a potřebami. A věz, že tyto potřeby se mohou velmi měnit. Třeba v průběhu různých životních období a fází či v souvislosti s mnohými jinými vlivy.

Abys mohl dávat, musíš nejprve mít. Mít kontakt se sebou, se svým nitrem, se svým tělem. Mít energii, která se může rozproudit. Když budeš uštvaný, vyhořelý a mimo sebe, těžko ze sebe něco takového vykřesáš. Cílem není kvantita, ale kvalita. Milování, kde máš co dávat. Ne být štvancem nebo závodníkem.

Odhlédni i od toho, jak by mělo tvé milování vypadat. Protože když máš představu, jak by mělo tvé milování vypadat nebo probíhat, vměstnáváš sám sebe, svého partnera a vaše milování do nějaké formy. Vytváříš ze své sexuality nehybné odlitky místo toho, aby byla tvá sexualita tekoucí, živá, svobodná a proměnlivá tak, jak jí náleží.

Když máš představu, kloužeš po povrchu. Naplňuješ předem danou formu.

Když jsi bez představy, jsi otevřený životu a jdeš do hloubky, protože jedině obsah v sobě hloubku nese.

Když jsi bez touhy naplňovat nějakou představu, jsi více přítomný. Proto může být každé tvé milování jiné, i když se miluješ stále s jedním a týmž partnerem. Tak snadno ti milování s ním nezevšední. A když je i on bez představy a přítomný, může mezi vámi vzniknout krásná intenzita, velká vášeň a rozkoš, i když se vzájemně detailně znáte.

Protože každý okamžik je jedinečný, pokaždé jste jinak vyladěni, něco jiného se vám líbí, po něčem jiném toužíte. Pokaždé a neustále každým okamžikem jste noví, a proto neokoukaní a vzrušující. To je cesta k vášni a rozkoši v dlouhodobém soužití. Cesta zpřítomnění a otevření se životu. Cesta kontaktu hlavně se sebou sama a skrze sebe kontaktu s proměnlivostí života.

Když se miluješ vyživujícím milováním, jsi uspokojený a vyživený, a proto i spokojený. Zabýváš se ve svém životě proto i jinými věcmi. Nejsi otrokem své neuspokojené sexuality. Jsi svobodný.

Ten, kdo je sexuálně vyhladovělý a frustrovaný, nemyslí na nic jiného. Sexualita se stává nutkavostí, obsesí. Už v tom není zdraví a svoboda, je v tom závislost a nesvoboda. 

Mnozí cítí, že jim milování může přinést to, co potřebují a hledají.

Ovšem zaměřují se špatným směrem. Třeba na formu a ne na obsah. Nebo na braní místo dávání. 

Nebo hledají rychlé povrchní vzrušení v novosti partnera místo aby rozvíjeli svou schopnost prožívat vášeň a rozkoš v hlubším kontaktu s jedním partnerem, kde právě v té hloubce mohou nalézt potřebnou výživu. Jen málokdo je totiž schopen vytvořit dostatečný kontakt, velkou blízkost a hloubku s člověkem, kterého blíže nezná. Otevřít se mu a projevovat mu při milostném aktu skutečnou lásku.

Někteří se dokonce milují zcela účelově.

Třeba proto, aby mohli někomu nebo sobě něco dokázat... Ukázat, že za něco stojí a zvýšit tak svou nízkou sebehodnotu... Připoutat si někoho k sobě... Zaplnit svou prázdnotu... Vyhovět... Vyměnit sex za protihodnotu... Někoho si zavázat... Někoho odměnit... atd.

S milováním se nedá kupčit. Pokud se s ním kupčí, není to milování. Je to sex. Pohlavní styk. Prostředek sloužící nějakému cíli.

Pravé milování je samo sobě cílem.

Probíhá v radosti a v naprosté svobodě. Tehdy je skutečně čisté. 

A je proto hluboce uspokojující, naplňující a vyživující.

A nejen to. Takovéto milování je léčivé, očistné a harmonizující.

V průběhu mazlení a pak i spojení se mezi mužem a ženou vytváří mnoho energetických okruhů, ve kterých energie koluje a postupně narůstá a sílí. Oba dva vytvářejí svou láskou, radostí a čistotou krásné skupinové pole. Tím dochází k energetickému léčení, očistě a harmonizaci obou. Vytváří se okruh nádherné energie lásky, která zalévá oba, protéká oběma a tím koná to nejkrásnější léčení.

V těchto chvílích 1+1 nerovná se 2, nýbrž 3 nebo 4 nebo i víc. 

A pokud se děje takto milování mezi více než dvěma lidmi, jejich společné pole se vzájemně ještě více posiluje a násobí. Toto však není nějaký gruppensex, to je skupinové milování. I takovéto milování může být čisté a plné lásky. Léčivé, očistné, harmonizující a vyživující.

Čisté, krásné a léčivé milování nutně nemusí být vždy završeno vyvrcholením.

Občas se mi stane, že cítím, že nepotřebuji vrcholit, a i tak jsem po milování krásně vyživená a naplněná.

Pokud nelpíš na vyvrcholení, nemáš pocit, že jsi o něco přišel, když nevyvrcholíš. Těšíš se z toho, co prožíváš a co jsi právě prožil. Nehodnotíš to a nesrovnáváš. Těšíš se z pole lásky, které se při milování vytváří, z velké blízkosti s milovaným člověkem, ze vzájemných projevů lásky. Těšíš se z doteků vašich těl, energií i duší, z darů krásné chvíle.

Pokud bys uvítal více k tomu, jak přestat lpět na vyvrcholení, je pro tebe ba blogu článek Proč se vyplatí nelpět na vyvrcholení.

Tím, že pracuješ sám na sobě, na svém zpřítomnění, na své schopnosti ponořit se do sebe, do přítomného okamžiku, do milování, prohlubuješ své prožitky a zesiluješ svou energii. Při milování jsi pak schopen svou energii snadněji rozpohybovat a násobit.

Proto prohlubuješ a zintenzivňuješ i prožitky tvého partnera. Skrze sebe. Je to krásný dar, který takto druhému dáváš. Nemusíš dělat nic speciálního, prostě jen tím, že jsi, že se miluješ, dáváš.

Dáváš sám sebe, svou energii, která může tvého partnera strhnout a přivést do přítomného okamžiku, i když třeba není tak přítomný jako ty. Tvá vášeň a rozkoš je tím, co ho naviguje do zpřítomnění. Protože když prožívá něco krásného v přítomnosti, nemá tolik důvodů utíkat někam do minulosti nebo do budoucnosti. Vždyť TEĎ je tak plné všeho.

Oba dva dáváte tomu druhému sebe sama. Ovšem každý trochu jinak. Dle principů svého pohlaví. 

Žena nejvíce dává sebe tak, že se stává prožitkem. Protože žena je ve svém principu nekonající - prožívající.

Vlévá se do muže, který je tím, kdo ji ohraničuje. Protože ona je ze svého principu bezbřehá, muž je ve  svém principu ohraničený a konající. 

Muž proto nejvíce dává sám sebe konáním. On je ze svého mužského principu konání nositelem akce během milování. On je tím, kdo ženu miluje. Svými ústy, svýma rukama, svým pohlavím...

Neznamená to, že to takto musí být výhradně nebo pořád. Je to princip, základ, na kterém milování v ženské a mužské přirozenosti stojí. I muž je občas rád tím, kdo přijímá a žena může být občas ráda tou, kdo koná.

A už vůbec to neznamená, že by žena musela nutně být nehybná nebo že by nemohla iniciovat nějakou změnu. Pouze to vše vyvěrá z ní zevnitř. Z jejího prožívání. Ona je více sama v sobě, více uvnitřněná a více skrze sebe prožívá. Muž je o něco více orientován ven, směrem k ní, a díky tomu spolu vytvářejí krásný koloběh energií. 

Muž je přirozeně mnohem více vizuální, proto si ženu rád prohlíží, a tak ji prozkoumává. A díky principu akce ji rád prozkoumává i všemi ostatními svými smysly. Dotýká se jí, nasává její vůni, ochutnává ji, rád poslouchá její projevy vzrušení a rozkoše.

Žena je ze svého principu více prožitková, nekonající, ona zakouší muže více zevnitř. Skrze to, co s mužem prožívá. Častěji má zavřené oči a ve větší míře spíše odpovídá na mužovu akci, než by ji sama iniciovala.

Ráda se poddává mužově pevnosti, tvrdosti a ohraničenosti. Ona je tou, co je poddajná, měkká a bezbřehá, a proto je to takto zcela v souladu s nejhlubšími principy obou. Oba se takto nádherně doplňují.

Dotkli jsme se tu dalších z principů muže a ženy:

ŽENA

je prožitková

je bezbřehá

MUŽ

je vizuální

je ohraničený

Žena je jako housle a muž je jako smyčec. Dirigentem je život sám. 

Žena je houslemi, na které muž hraje. Muž miluje hrát na ženu jako na housle. Miluje být tím, kdo působí ženě rozkoš. Miluje být tím, kdo se dotýká jejích strun, a tak je rozechvívá. A miluje, když housle zpívají. Když hrají krásnou hudbu milování. 

Tou hudbou milování je krásné pole lásky, které se mezi oběma vytváří.

V užším významu je hudbou milování ženin zrychlený dech, její vzdechy a steny či jiné projevy rozkoše. Muž miluje, když žena vzdychá a sténá rozkoší. Když on je tím, kdo tu rozkoš působí. To je pro muže ta nejkrásnější hudba. Hudba, která ho vzrušuje a oblažuje. Hudba, kterou žena muži skrze sebe při milování dává.

Ovšem skutečná hudba milování není taková, kterou žena cíleně tvoří, protože ví, že se to muži líbí. Tehdy je to jen prázdná forma.

Skutečná hudba milování je ta, kterou žena skrze sebe prožívá, která z ní vyvěrá. Tehdy je to skutečný, velmi vzrušující obsah.

I žena miluje projevy vzrušení a rozkoše muže. Miluje, když muž zrychleně dýchá, když slyší jeho vzdechy a steny. Když takto může vnímat jeho rozkoš.

Ale  žena je tou, kdo může nejlépe být houslemi, ozvučným nástrojem. Díky svému silnějšímu spojení se zemí, silnějšímu spojení s existencí, silnějšímu spojení se svým tělem, se svými prožitky a emocemi. Její vnitřní síla, energie její lásky je silnější, a proto může hrát hudbu snadněji než muž.

Muž je tím, kdo ve své přirozenosti koná, a proto on je snadněji smyčcem, tím, kdo ženu jako housle rozeznívá.

Níže je tu krásná píseň o vnitřní síle.

Ayla Schafer a její Thundering Horses

... there's an ocean inside of me
and sometimes i feel i'm the sailor
there's an ocean inside of me
and sometimes i feel i'm at the mercy of the tempest
there's an ocean,
and sometimes my sails are full
i soar with the wind and reach for the moon...

...oh great white thundering horses
you've come to gallop with me
lets run now the stars are calling
the fog clears, wild is the drum
invincible, oh see how we run..

... uvnitř mě je oceán

a někdy cítím, že jsem námořníkem

uvnitř mě je oceán

a někdy cítím, že jsem vydána na milost

 a nemilost bouři

je tu oceán

někdy je čas, kdy mám plné plachty

stoupám s větrem a dotýkám se Měsíce...

... oh velcí bílí hromoví koně, 

přišli jste se mnou cválat

poběžme, hvězdy nás volají

mlha se projasňuje, divoký je zvuk bubnu

je nepřemožitelný, oh, podívej se, jak běžíme...

Když vědomě a záměrně buduješ svou vnitřní sílu, těžíš z toho ve svém životě v mnoha oblastech a na mnoha úrovních. A na mnoha úrovních i v oblasti sexuality. 

Nejen že díky tomu máš intenzivnější a krásnější prožitky při milování, nejen že snadněji strhneš svého partnera do přítomnosti, do vášně a rozkoše, ale tvá energie lépe, přesněji a pravdivěji vede vás oba.

Ty sám jasněji, silněji a jednoznačněji cítíš a vnímáš, co v danou chvíli chceš, po čem v dané chvíli toužíš, co potřebuješ. Proto snadněji rozpoznáváš a naplňuješ své potřeby v této oblasti. Můžeš svého partnera díky tomu i jemně navigovat k tomu, co ti zrovna udělá nejlépe. Jasněji cítíš i to, co ti neprospívá či co ti nedělá dobře a co s tebou v danou chvíli neladí. Máš krásný vnitřní kompas, který tě při milování vede.

Jasněji, silněji a jednoznačněji pak můžeš vnímat i to, co potřebuje při milování tvůj partner. Respektive, co potřebujete vy dva spolu pro to, abyste mezi vámi zažehli vášeň, a aby vaše pole lásky sílilo. 

Nemusíš to nějak vědomě a cíleně načítat přes hlavu či jinak, prostě cítíš, co se ti chce s partnerem dělat. Kde ho v daný okamžik chceš hladit, líbat, jakým způsobem ho chceš hladit a líbat atd. V jaké pozici nebo poloze ti je příjemně, jak se chce tvé tělo pohybovat atd. Mohou ti spontánně chodit vnitřní obrazy toho, co se ti chce, může ti to přicházet i mnohými jinými cestami.

tvůj partner silněji cítí tvou energii a díky tomu na ni lépe odpovídá. Vůbec si toho nemusí být nějak vědom, prostě se to děje. Častěji se stane, že udělá zrovna to, po čem v danou chvíli zatoužíš. Nebo se tě dotýká takovým způsobem, že ti to způsobuje velkou rozkoš.

To všechno vyvěrá z toho, že tvá vnitřní síla je větší. Tvá energie je silnější, jsi více ve spojení se životem a díky tomu tvá energie lépe vede vás oba. Ať jste si toho vědomi či ne, děje se to.

Navíc nejde jen o to, kde a jakým způsobem se vzájemně dotýkáte nebo jinak stimulujete. Čím silnější je tvá vnitřní energie, energie tvé lásky, tím více lásky proudí z tvých rukou, z tvých úst, z tvého pohlaví, z celého tvého těla a tato silnější energie při vzájemném doteku či jiném kontaktu přispívá k intenzivnějším prožitkům a tím dále posiluje vášeň, rozkoš a vaše společné pole lásky.

Jak vidíš, tvůj seberozvoj nedílně a krásně zasahuje i do oblasti tvé sexuality. A sexualita zase podporuje tvůj seberozvoj. Je to takové perpetuum mobile, takový okruh, který čím dál tím více sílí. Pokud tedy jdeš cestou k vnitřní pravdivosti, k přirozenosti, ke svobodě, k naplňování svých skutečných potřeb.

A i když je to cesta někdy trnitá, stojí to za to.

Níže je pro tebe krásná píseň o provázanosti života a jeho kráse.

Jason Mraz - Life Is Wonderful

A o milování najdeš více na straně O mně 4.