Mobilní aplikace pro komunikaci s lékařem? Zhouba pacientů. 

Je to už více než půl roku, ale nyní tohle téma volá, abych ho pustila ven. Ve velmi osobním příběhu zde budu šít do nových trendů ve zdravotnictví, které mají ulehčit práci lékařům a sestrám, ale ve výsledku jsou hlavně tím, co poškozuje a ohrožuje samotné pacienty.

Tento příběh navíc vytváří prostor pro to, položit si dost zásadní a palčivé otázky, kterými by se měl dnes a denně zabývat každý lékař a zdravotník.

Úvod do situace, mimo jiné ti ukáže, jak pacient a jeho rodič prožívá nemoc

Je květen 2022.

Mé osmnáctileté dítě je od pátku nemocné. (Píšu o svém milovaném dospělém dítěti trochu neosobně tak, abych v rámci možností alespoň trochu ochránila jeho identitu.)

Má vysoké horečky, které mě celkem děsí, protože atakují čtyřicítku. Vím ale, že je potřeba dát organismu prostor, aby nastartoval boj s nemocí, a tak se snažíme nemoc zvládnout vlastními silami. 

Jsem bývalý lékař, a tak své dítě navíc zevrubně vyšetřuji, v diferenciální diagnóze zvažuji i uroinfekt, tapotement je negativní, anamnéza i fyzikální vyšetření svědčí pro respirační infekt.

Dítě má kvůli náročnému stonání rozhozenou svou velmi citlivou psychiku, je depresivní, úzkostné, neklidné. Dny se smrskávají na monitoraci stavu, snahu o udržení horečky v míře, kdy ji mé dítě ještě zvládá a péči o základní fyzické potřeby a nezbytnou psychickou podporu.  

V neděli brzy odpoledne má mateřská intuice velí nečekat do pondělka na pediatra a vydat se na pohotovost.

Nemocniční anabáze

V nemocnici, kde sídlí víkendová pohotovost, strávíme nečekaně skoro 5 hodin. 

Vše se nesmírně vleče. Projdeme celkem čtyři oddělení. Při zastávce na interně horečka strmě stoupá a díkybohu dostáváme silné antipyretikum, které dost pomůže.  Ale i tak mi dítě v čekárnách kolabuje vyčerpáním, posléze i aktivací jednoho svého hlubokého traumatu * a nakonec i sílícím hladem.

*Mučivě dlouho to vypadá, že bude mé dítě muset nejprve dojít do sepse, bezvědomí nebo orgánového selhání, aby mu byla poskytnuta léčba. CRP z kapilární krve je velmi vysoké. Lékař vytrvale odmítá nasadit léčbu antibiotiky naslepo bez řádného odběru krve, který mé dospělé, velmi inteligentní a vážnosti situace vědomé dítě přes veškerou snahu o spolupráci nezvládá. A nezvládá odběr proto, že se při pokusech o odběr aktivuje jeho velmi těžké a hluboké trauma z násilných odběrů krve, které muselo v minulosti absolvovat. Ve chvíli, kdy už se to jeví téměř nemožným, se odběr s vypětím sil mých, mého dítěte i odebírající sestry nakonec zadaří. Odebírající sestra přitom není zpočátku moc empatická a tedy ani připravená vnímat a zohlednit specifické potřeby mého dítěte, ale postupně se mi podaří ji přeladit do srdce, což se ukáže v této situaci jako zásadní. Na konci, když se atmosféra uvolňuje, sestra říká, že ještě tak těžké trauma neviděla.

Je to všechno nesmírně náročné, ale zvládám mému vyčerpanému a kolabujícímu dítěti energeticky pomáhat a držet ho při vědomí, ale musím zároveň držet i sebe, protože si mě duch nemocnice vybral jako svého čističe, a tak mimo starostí s nemocným dítětem ještě skrze sebe čistím těžké energie plné utrpení.

Nejsem připravena a vybavena na tak dlouhou nemocniční anabázi, a tak na utišení hladu a posílení dítěte mám v kabelce jen ořechovou tyčinku politou čokoládou. Moje dítě přitom ořechy nejí, a tak zbývá ocucávání čokoládové polevy, které zjevně nestačí. Díkybohu se mi daří vysomrovat od zdravotníků housku, která se v tu chvíli pro mé dítě stává velmi důležitou podporou. 

Nakonec se zjišťuje, že mé dítě má pyelonefritidu (pro nezdravotníky hnisavý bakteriální zánět ledvin), která je překvapením nejen pro mne, ale i pro vyšetřujícího lékaře. A tak poslední zastávka naší nedělní nemocniční štace je na oddělení urologie. Je už večer. Dostáváme dvě dávky antibiotik přímo a recept na vyzvednutí dalších dávek v lékárně. Díky laskavému tamějšímu zdravotnickému personálu je mi pro hladové dítě poskytnut i kousek chleba, pomazánka a čaj. 

Lékař na interně nám doporučuje na vysoké horečky Novalgin (dítě již přes zažívací trakt netoleruje Ibalgin ani jiná nesteroidní antirevmatika a dávky Paralenu se blíží k hepatotoxickým množstvím). Ovšem recept nám zapomene vystavit a já si v té náročné situaci během putování nemocnicí také nevzpomenu, abych si jej vyžádala.

Anabáze s mobilní aplikací

A tak je pondělí ráno kolem půl osmé a já volám do ambulance našeho pediatra. Telefon zvedá sestra. Říkám jí, že potřebuji mluvit s paní doktorkou, aby mi předepsala lék na horečku pro dítě. Sestra mě odpálkovává s tím, že pro komunikaci s lékařem musím použít mobilní aplikaci.

Je mi to silně proti mysli, ale cítím, že v tuhle chvíli nemá smysl odporovat, a tak kapituluji a jdu se zařídit dle instrukcí.

A tak jdu na Obchod Play, hledám přikázanou aplikaci, nacházím a stahuji. Cítím vztek a bezmoc, že nemůžu s lékařem komunikovat přímo a navíc si musím telefon zasírat takovou zhovadilostí. Omluvte má drsná slova, ale jiná pro tuto situaci nemám.

Aplikace se stáhne a já si musím vytvořit účet, nastavit přihlašovací údaje, vyhledat pediatra v seznamu lékařů a zorientovat se v programu. Jsem celkem zdatným uživatelem elektronických vymožeností, a tak mi to díkybohu  nečiní zvláštní obtíže.

Je před osmou a já píšu zprávu lékaři. Snažím se vystihnout vážnost situace a doufám v brzké vyřízení mé žádosti. Manžel má dopoledne služební výjezd mimo domov a jsme domluveni, že vyzvedne antibiotika při cestě. Tajně doufám v to, že bude moci vyzvednout i lék na horečku, abych měla dítě zajištěné.

Jak v praxi probíhá kontakt s lékařem přes mobilní aplikaci

Uplyne půlhodina a nic, uplyne hodina a nic. Dívám se do mobilu, jestli jsem nepřeslechla SMS ohlašující, že dorazil kýžený elektronický recept, ale stále nic.

S uplývajícím časem a zvyšující se tělesnou teplotou mého dítěte stoupá i moje nervozita. Paralen už v sobě má a já mu nemám na stoupající horečku co dát.

Manžel se během dopoledne vrací s antibiotiky a je jasné, že bude nutné, aby jeden z nás znovu vyrazil do nejbližší lékárny, která ovšem není moc blízko.

Je jedenáct hodin, od mé žádosti uplynuly již více než 3 hodiny, brzy bude končit ordinační doba lékaře a mé dítě má aktuálně teplotu 39 °C.

Horečka rychle stoupá a je jasné, že pokud co nejdříve farmakologicky nezasáhnu, brzy bude atakovat čtyřicítku. Dítě je už vyčerpané nejen z nemoci a horeček, ale i ze zábalů a vlažných sprch a já opravdu nechci dopustit termické poškození jeho mozku.

Stále nemám recept, neřkuli kýžený lék. Odhodlávám se tedy znovu zavolat do ambulance.

Nějakým zázrakem se mi podaří se telefonicky spojit s lékařem. V mém hlase je jasně znát tíseň z nastalé situace a díky tomu mám do minuty recept v telefonu.

V tu chvíli velmi silně cítím, jak nesmírně důležitý je přímý kontakt s lékařem, který žádná aplikace nemůže nahradit.

Vnímám, že tahle náhrada kontaktu s lékařem je tím, co pacienty poškozuje a ohrožuje nebo jim přinejmenším komplikuje život.

Vyrážím autem do lékárny, abych byla co nejdříve zpět. Podávám dítěti silný lék, který díkybohu rychle sníží vysokou horečku a mně se pro tentokrát velmi uleví.

Další anabáze s mobilní aplikací, lékařem a elektronickým receptem

V následujících dnech před dobráním antibiotik ještě s lékařem přes mobilní aplikaci řeším doporučenou zajišťovací léčbu mého dítěte Biseptolem na 6 týdnů. Píšu si o recept. Přichází SMS a já vyrážím do lékárny.

Až v lékárně zjišťuji, že mi lékař předepsal Biseptol jen na 2 týdny. Podivuji se, že si nemohu vyzvednout rovnou plnou dávku na 6 týdnů a jsem z toho dost rozpačitá. Připadá mi to velmi neohleduplné k mému času i životní energii a navíc neekonomické z hlediska času lékaře, který mi bude muset vystavit za 14 dní nový recept.

A tak opět za čas píšu do aplikace a jasně formuluji, že potřebuji lék ještě na další 4 týdny. Přichází recept a já při nejbližší příležitosti znovu vyrážím směr lékárna.

V lékárně se dozvídám, že recept je opět jen na dávku na 14 dní a já mám pocit, že je to snad zlý sen.

Přemýšlím, jestli je ten lékař tak duševně mimo, že mu to nedochází nebo jestli je tak poťouchlý a dělá mi to schválně.

Nebo jestli recept píše a posílá sestra, která má na mě pifku, protože se cítila velmi dotčena, když jsem se v minulosti směrem k ní celkem korektně vyjádřila, že nemohu dopustit, aby ještě někdy odebírala krev mému dítěti. Tohle vyjádření jsem vypustila z úst v situaci, kdy se sestra vyslovila, že se s mým dítětem při odběru nebude prát. A přitom to byla právě ona, kdo způsobil mému dítěti těžké trauma. A já jsem bohužel byla rukojmím situace, tou, kdo to musel nejen dopustit, ale ještě se na tom podílet. Více viz článek Pláč nad zdravotnickým systémem.

Jsem tak silně a spravedlivě rozhořčená, že mám zase recept jen na 14 dní, že se nade mnou moudrá lékárnice smiluje a vydává mi dávku Biseptolu na celý měsíc.

Elektronický recept formou SMS je super věc, ušetří mnoho času, který bychom my pacienti nebo rodiče strávili cestou do ordinace a návštěvou lékaře. Ovšem slabinou je to, že se člověk dozví až v lékárně při vyzvednutí, co mu lékař ve skutečnosti předepsal a nemá tedy možnost včas reagovat na případné chyby, omyly a šumy v komunikaci.

Závěrem

Jistě již sám vidíš, co vše se děje, když se přímý kontakt s lékařem nahradí sice možná v principu dobře udělanou a celkem funkční, ale naprosto neosobní mobilní aplikací.  

Lékař nemá možnost cítit emoce komunikujícího člověka, nemusí dobře rozpoznat naléhavost situace, nemá možnost klást okamžité otázky, nemá možnost přímé domluvy s ním.

Díky tomu má dost omezené možnosti řádně zhodnotit situaci a dle toho se s pacientem nebo rodičem dítěte domluvit. 

Jímá mě hrůza při představě, co se asi děje v případě, že pacient nebo rodič dítěte nemá moc dobré komunikační dovednosti, natož psavé střevo a dělá mu potíže situaci v písemném projevu vystihnout. A co lidé, kteří nevlastní chytrý mobil? Co mají dělat oni? I tací mezi námi jsou.

Chápu snahy lékařů a dalších zdravotníků ulehčit si práci. Vím, že telefonickou komunikací se svými pacienty tráví čím dál tím více času, a že jsou telefonáty velmi často vyrušováni od péče o pacienta, kterého mají zrovna v ordinaci.

je Ale tohle řešení? Není to jasně slepá cesta?

Nezbytné a neodbytné otázky na konec

Vkrádá se otázka, proč vlastně lékaři tráví čím dál tím více času telefonickou komunikací s pacienty?

Více o mnohaúrovňovosti lidských bytostí najdeš v článku Proč vznikl projekt Medicína v souladu.

Z více stran mám zprávy o tom, že k některým lékařům se do ordinací ani dovolat nedá nebo že nemilosrdně ukončí snahu o dovolání zvednutím a položením sluchátka, případně mají telefon v ordinaci neustále vyvěšený.

Nebylo by tedy cestou z nastalé situace zaměřit se na to, aby lékař skutečně pomáhal než na to, aby odrážel nezbytné, neodbytné a množící se požadavky svých pacientů? 

Pokud máš ještě sílu číst dál o tom, co je ve zdravotnickém systému shnilé, můžeš mrknout na odkazovaný článek Pláč nad zdravotnickým systémem

A pokud máš otevřenou mysl, můžeš se dozvědět více o multidimenzionalitě člověka v článku  Proč vznikl projekt Medicína v souladu.