Je to už více než půl roku, ale nyní tohle téma volá, abych ho pustila ven. Ve velmi osobním příběhu zde budu šít do nových trendů ve zdravotnictví, které mají ulehčit práci lékařům a sestrám, ale ve výsledku jsou hlavně tím, co poškozuje a ohrožuje samotné pacienty.
Tento příběh navíc vytváří prostor pro to, položit si dost zásadní a palčivé otázky, kterými by se měl dnes a denně zabývat každý lékař a zdravotník.

Úvod do situace, mimo jiné ti ukáže, jak pacient a jeho rodič prožívá nemoc
Je květen 2022.
Mé osmnáctileté dítě je od pátku nemocné. (Píšu o svém milovaném dospělém dítěti trochu neosobně tak, abych v rámci možností alespoň trochu ochránila jeho identitu.)
Má vysoké horečky, které mě celkem děsí, protože atakují čtyřicítku. Vím ale, že je potřeba dát organismu prostor, aby nastartoval boj s nemocí, a tak se snažíme nemoc zvládnout vlastními silami.
Jsem bývalý lékař, a tak své dítě navíc zevrubně vyšetřuji, v diferenciální diagnóze zvažuji i uroinfekt, tapotement je negativní, anamnéza i fyzikální vyšetření svědčí pro respirační infekt.
Dítě má kvůli náročnému stonání rozhozenou svou velmi citlivou psychiku, je depresivní, úzkostné, neklidné. Dny se smrskávají na monitoraci stavu, snahu o udržení horečky v míře, kdy ji mé dítě ještě zvládá a péči o základní fyzické potřeby a nezbytnou psychickou podporu.
V neděli brzy odpoledne má mateřská intuice velí nečekat do pondělka na pediatra a vydat se na pohotovost.

Nemocniční anabáze
V nemocnici, kde sídlí víkendová pohotovost, strávíme nečekaně skoro 5 hodin.
Vše se nesmírně vleče. Projdeme celkem čtyři oddělení. Při zastávce na interně horečka strmě stoupá a díkybohu dostáváme silné antipyretikum, které dost pomůže. Ale i tak mi dítě v čekárnách kolabuje vyčerpáním, posléze i aktivací jednoho svého hlubokého traumatu * a nakonec i sílícím hladem.
*Mučivě dlouho to vypadá, že bude mé dítě muset nejprve dojít do sepse, bezvědomí nebo orgánového selhání, aby mu byla poskytnuta léčba. CRP z kapilární krve je velmi vysoké. Lékař vytrvale odmítá nasadit léčbu antibiotiky naslepo bez řádného odběru krve, který mé dospělé, velmi inteligentní a vážnosti situace vědomé dítě přes veškerou snahu o spolupráci nezvládá. A nezvládá odběr proto, že se při pokusech o odběr aktivuje jeho velmi těžké a hluboké trauma z násilných odběrů krve, které muselo v minulosti absolvovat. Ve chvíli, kdy už se to jeví téměř nemožným, se odběr s vypětím sil mých, mého dítěte i odebírající sestry nakonec zadaří. Odebírající sestra přitom není zpočátku moc empatická a tedy ani připravená vnímat a zohlednit specifické potřeby mého dítěte, ale postupně se mi podaří ji přeladit do srdce, což se ukáže v této situaci jako zásadní. Na konci, když se atmosféra uvolňuje, sestra říká, že ještě tak těžké trauma neviděla.
Je to všechno nesmírně náročné, ale zvládám mému vyčerpanému a kolabujícímu dítěti energeticky pomáhat a držet ho při vědomí, ale musím zároveň držet i sebe, protože si mě duch nemocnice vybral jako svého čističe, a tak mimo starostí s nemocným dítětem ještě skrze sebe čistím těžké energie plné utrpení.

Nejsem připravena a vybavena na tak dlouhou nemocniční anabázi, a tak na utišení hladu a posílení dítěte mám v kabelce jen ořechovou tyčinku politou čokoládou. Moje dítě přitom ořechy nejí, a tak zbývá ocucávání čokoládové polevy, které zjevně nestačí. Díkybohu se mi daří vysomrovat od zdravotníků housku, která se v tu chvíli pro mé dítě stává velmi důležitou podporou.
Nakonec se zjišťuje, že mé dítě má pyelonefritidu (pro nezdravotníky hnisavý bakteriální zánět ledvin), která je překvapením nejen pro mne, ale i pro vyšetřujícího lékaře. A tak poslední zastávka naší nedělní nemocniční štace je na oddělení urologie. Je už večer. Dostáváme dvě dávky antibiotik přímo a recept na vyzvednutí dalších dávek v lékárně. Díky laskavému tamějšímu zdravotnickému personálu je mi pro hladové dítě poskytnut i kousek chleba, pomazánka a čaj.
Lékař na interně nám doporučuje na vysoké horečky Novalgin (dítě již přes zažívací trakt netoleruje Ibalgin ani jiná nesteroidní antirevmatika a dávky Paralenu se blíží k hepatotoxickým množstvím). Ovšem recept nám zapomene vystavit a já si v té náročné situaci během putování nemocnicí také nevzpomenu, abych si jej vyžádala.

Anabáze s mobilní aplikací
A tak je pondělí ráno kolem půl osmé a já volám do ambulance našeho pediatra. Telefon zvedá sestra. Říkám jí, že potřebuji mluvit s paní doktorkou, aby mi předepsala lék na horečku pro dítě. Sestra mě odpálkovává s tím, že pro komunikaci s lékařem musím použít mobilní aplikaci.
Je mi to silně proti mysli, ale cítím, že v tuhle chvíli nemá smysl odporovat, a tak kapituluji a jdu se zařídit dle instrukcí.

A tak jdu na Obchod Play, hledám přikázanou aplikaci, nacházím a stahuji. Cítím vztek a bezmoc, že nemůžu s lékařem komunikovat přímo a navíc si musím telefon zasírat takovou zhovadilostí. Omluvte má drsná slova, ale jiná pro tuto situaci nemám.
Aplikace se stáhne a já si musím vytvořit účet, nastavit přihlašovací údaje, vyhledat pediatra v seznamu lékařů a zorientovat se v programu. Jsem celkem zdatným uživatelem elektronických vymožeností, a tak mi to díkybohu nečiní zvláštní obtíže.

Je před osmou a já píšu zprávu lékaři. Snažím se vystihnout vážnost situace a doufám v brzké vyřízení mé žádosti. Manžel má dopoledne služební výjezd mimo domov a jsme domluveni, že vyzvedne antibiotika při cestě. Tajně doufám v to, že bude moci vyzvednout i lék na horečku, abych měla dítě zajištěné.

Jak v praxi probíhá kontakt s lékařem přes mobilní aplikaci
Uplyne půlhodina a nic, uplyne hodina a nic. Dívám se do mobilu, jestli jsem nepřeslechla SMS ohlašující, že dorazil kýžený elektronický recept, ale stále nic.
S uplývajícím časem a zvyšující se tělesnou teplotou mého dítěte stoupá i moje nervozita. Paralen už v sobě má a já mu nemám na stoupající horečku co dát.
Manžel se během dopoledne vrací s antibiotiky a je jasné, že bude nutné, aby jeden z nás znovu vyrazil do nejbližší lékárny, která ovšem není moc blízko.

Je jedenáct hodin, od mé žádosti uplynuly již více než 3 hodiny, brzy bude končit ordinační doba lékaře a mé dítě má aktuálně teplotu 39 °C.
Horečka rychle stoupá a je jasné, že pokud co nejdříve farmakologicky nezasáhnu, brzy bude atakovat čtyřicítku. Dítě je už vyčerpané nejen z nemoci a horeček, ale i ze zábalů a vlažných sprch a já opravdu nechci dopustit termické poškození jeho mozku.

Stále nemám recept, neřkuli kýžený lék. Odhodlávám se tedy znovu zavolat do ambulance.
Nějakým zázrakem se mi podaří se telefonicky spojit s lékařem. V mém hlase je jasně znát tíseň z nastalé situace a díky tomu mám do minuty recept v telefonu.
V tu chvíli velmi silně cítím, jak nesmírně důležitý je přímý kontakt s lékařem, který žádná aplikace nemůže nahradit.
Vnímám, že tahle náhrada kontaktu s lékařem je tím, co pacienty poškozuje a ohrožuje nebo jim přinejmenším komplikuje život.
Vyrážím autem do lékárny, abych byla co nejdříve zpět. Podávám dítěti silný lék, který díkybohu rychle sníží vysokou horečku a mně se pro tentokrát velmi uleví.

Další anabáze s mobilní aplikací, lékařem a elektronickým receptem
V následujících dnech před dobráním antibiotik ještě s lékařem přes mobilní aplikaci řeším doporučenou zajišťovací léčbu mého dítěte Biseptolem na 6 týdnů. Píšu si o recept. Přichází SMS a já vyrážím do lékárny.
Až v lékárně zjišťuji, že mi lékař předepsal Biseptol jen na 2 týdny. Podivuji se, že si nemohu vyzvednout rovnou plnou dávku na 6 týdnů a jsem z toho dost rozpačitá. Připadá mi to velmi neohleduplné k mému času i životní energii a navíc neekonomické z hlediska času lékaře, který mi bude muset vystavit za 14 dní nový recept.

A tak opět za čas píšu do aplikace a jasně formuluji, že potřebuji lék ještě na další 4 týdny. Přichází recept a já při nejbližší příležitosti znovu vyrážím směr lékárna.
V lékárně se dozvídám, že recept je opět jen na dávku na 14 dní a já mám pocit, že je to snad zlý sen.
Přemýšlím, jestli je ten lékař tak duševně mimo, že mu to nedochází nebo jestli je tak poťouchlý a dělá mi to schválně.
Nebo jestli recept píše a posílá sestra, která má na mě pifku, protože se cítila velmi dotčena, když jsem se v minulosti směrem k ní celkem korektně vyjádřila, že nemohu dopustit, aby ještě někdy odebírala krev mému dítěti. Tohle vyjádření jsem vypustila z úst v situaci, kdy se sestra vyslovila, že se s mým dítětem při odběru nebude prát. A přitom to byla právě ona, kdo způsobil mému dítěti těžké trauma. A já jsem bohužel byla rukojmím situace, tou, kdo to musel nejen dopustit, ale ještě se na tom podílet. Více viz článek Pláč nad zdravotnickým systémem.
Jsem tak silně a spravedlivě rozhořčená, že mám zase recept jen na 14 dní, že se nade mnou moudrá lékárnice smiluje a vydává mi dávku Biseptolu na celý měsíc.

Elektronický recept formou SMS je super věc, ušetří mnoho času, který bychom my pacienti nebo rodiče strávili cestou do ordinace a návštěvou lékaře. Ovšem slabinou je to, že se člověk dozví až v lékárně při vyzvednutí, co mu lékař ve skutečnosti předepsal a nemá tedy možnost včas reagovat na případné chyby, omyly a šumy v komunikaci.

Závěrem
Jistě již sám vidíš, co vše se děje, když se přímý kontakt s lékařem nahradí sice možná v principu dobře udělanou a celkem funkční, ale naprosto neosobní mobilní aplikací.
Lékař nemá možnost cítit emoce komunikujícího člověka, nemusí dobře rozpoznat naléhavost situace, nemá možnost klást okamžité otázky, nemá možnost přímé domluvy s ním.
Díky tomu má dost omezené možnosti řádně zhodnotit situaci a dle toho se s pacientem nebo rodičem dítěte domluvit.
Jímá mě hrůza při představě, co se asi děje v případě, že pacient nebo rodič dítěte nemá moc dobré komunikační dovednosti, natož psavé střevo a dělá mu potíže situaci v písemném projevu vystihnout. A co lidé, kteří nevlastní chytrý mobil? Co mají dělat oni? I tací mezi námi jsou.

Chápu snahy lékařů a dalších zdravotníků ulehčit si práci. Vím, že telefonickou komunikací se svými pacienty tráví čím dál tím více času, a že jsou telefonáty velmi často vyrušováni od péče o pacienta, kterého mají zrovna v ordinaci.
je Ale tohle řešení? Není to jasně slepá cesta?

Nezbytné a neodbytné otázky na konec
Vkrádá se otázka, proč vlastně lékaři tráví čím dál tím více času telefonickou komunikací s pacienty?
Není to třeba tím, že
lékaři ve skutečnosti čím dál tím méně skutečně pomáhají a léčí,
a že tedy postupně roste počet a podíl pacientů, kteří potřebují řešit s lékařem své nedořešené zdravotní záležitosti?

Není to třeba tím, že je
potřeba hlavně nemocem předcházet a lékař by měl být z velké části i moudrým poradcem svých pacientů?

Není to třeba tím, že se
MEDICÍNA PRIMÁRNĚ KONCENTRUJE NA NEMOC MÍSTO TOHO, ABY SE KONCENTROVALA NA ZDRAVÍ A JEHO UDRŽENÍ?

Není to třeba tím, že
MEDICÍNA A LÉKAŘI NAPROSTO NEZOHLEDŇUJÍ MNOHAÚROVŇOST LIDSKÝCH BYTOSTÍ
(psychickou, duchovní a energetickou dimenzi, která se vždy a někdy i dost velkým dílem podílí na vzniku a průběhu nemoci)
A KONCETRUJÍ SE POUZE NA FYZICKÉ TĚLO ČI SPÍŠE JEHO JEDNOTLIVÉ systémy nebo ČÁSTI?
Více o mnohaúrovňovosti lidských bytostí najdeš v článku Proč vznikl projekt Medicína v souladu.

Z více stran mám zprávy o tom, že k některým lékařům se do ordinací ani dovolat nedá nebo že nemilosrdně ukončí snahu o dovolání zvednutím a položením sluchátka, případně mají telefon v ordinaci neustále vyvěšený.
Nebylo by tedy cestou z nastalé situace zaměřit se na to, aby lékař skutečně pomáhal než na to, aby odrážel nezbytné, neodbytné a množící se požadavky svých pacientů?
NENÍ TOTO CHVÍLE, KDY BY SE KAŽDÝ LÉKAŘ A ZDRAVOTNÍK MĚL ZAMYSLET, PROČ JEHO POMOC VYŽADUJE STÁLE VÍCE PACIENTŮ?

Pokud máš ještě sílu číst dál o tom, co je ve zdravotnickém systému shnilé, můžeš mrknout na odkazovaný článek Pláč nad zdravotnickým systémem
A pokud máš otevřenou mysl, můžeš se dozvědět více o multidimenzionalitě člověka v článku Proč vznikl projekt Medicína v souladu.
