Když to nesnášíš, možná to budeš milovat 

 18 dubna, 2021

Ariel Rea

Ukážu ti, že se může stát, že začneš milovat to, co jsi dřív nesnášel.

Nesnášela jsem psaní

Vždycky jsem nesnášela psaní. Už od doby, co jsem se naučila psát. Ne, že by mi vadilo ruční psaní jako takové. Já jsem nenáviděla volné psaní na nějaké téma nebo písemné zaznamenávání událostí.

Slohové práce

Slohové práce na základní škole pro mě byly frustrujícím utrpením. Cítila jsem, že to, co tvořím, je jen prázdná forma a uvnitř toho není nic. Vždycky jsem měla jedničky, ale nebyl v tom žádný zvláštní nápad, neměla jsem žádný zvláštní styl a ani žádnou chuť něco takového dělat.

Deník

Chodila jsem do turistického oddílu, kde jsem si musela psát deník. Každé setkání krátce zaznamenat. A byly i vícedenní výpravy, které si žádaly patřičný zápis.

Pamatuji si, jak jsem první zápisky psala s odporem a strašně jsem je naškrábala. Do té neučesané ošklivé podoby jsem zhmotnila svůj odpor. Pak mi můj vedoucí napsal něco v tom smyslu, abych psala líp. 

Bylo to psané s láskou a já jsem tedy psaní deníku přijala do svého života, i když mi nedělalo radost. Ale už jsem vůči němu nevytvářela vnitřní odpory.

Psaní v nemocnici

Pak jsem nastoupila jako lékař do nemocnice na transfuzní oddělení. Dost podstatnou náplní mé práce byla tvorba řídící dokumentace na oddělení. Standardní operační postupy. SOP. Říkali jsme tomu, že píšeme "sopky".

Taky jsem to neměla ráda. Ale bylo to potřeba, a tak jsem to přijala jako součást své práce. Když to vidím zpětně, jsem za to velmi vděčná. Dalo mi to poměrně hodně. Primářka oddělení totiž vyžadovala přesné a neprůstřelné formulace. Tak, aby byl postup jasný a pokud možno jednoznačný. Tím procesem tvoření sopek jsem rozvíjela svou schopnost vyjádřit slovy to, co jsem chtěla sdělit.

Pamatuji si, jak jsem ty sopky mnohokrát přepisovala. A nebyla jsem sama. Všichni jsme je mnohokrát přepisovali, než byly schváleny. To se nám pak vždycky ulevilo.

Taky jsem psala klasické lékařské zprávy. Taky jsem je jako mladý lékař často opravovala a přepisovala. Byla to nezbytná součást práce s pacienty, ale neměla jsem to ráda stejně jako tvorbu sopek.

Chuť psát

Teprve ve svých 40 letech jsem v sobě objevila chuť psát. Bylo to v situaci, kdy jsem cítila, že toužím sdílet své poznání, a tak ho posílat do světa. K dalším lidem. Dávalo mi to smysl a cítila jsem, že mám co předat.

Psaní v napojení

Postupem času jsem začala čím dál tím více psát takzvaně v napojení. V radosti a lehkosti. Přicházela mi odněkud z éteru témata a já se jich radostně chopila. Mé psaní mělo krásné ohlasy a lidem pomáhalo. A pomáhalo i mně. 

Dávalo smysl mým dnům v letech, kdy jsem se léčila a nemohla pracovat. Umožňovalo mi vytvářet alespoň zprostředkovaný kontakt s lidmi podobného smýšlení a podobných hodnot. Z té doby se vyvinula i některá krásná osobní přátelství, která trvají dodnes.

Vždy mě obohatil i samotný proces psaní. Psala jsem pro druhé a zároveň pro sebe. Když jsem přetvářela to, co jsem chtěla předat, do slov, vždy jsem z toho získala. Nějaký nový pohled na věc, který se mi v průběhu psaní otevřel. Nebo větší usazení v tématu. Často jsem si pak články četla a čerpala z nich pro sebe. Někdy jsem se dokonce sama divila, co pěkného ze mně vypadlo.

Jeden krátký článek mi dokonce pochválil nějaký znalec kreativního psaní. To mě opravdu hodně potěšilo.

Bez psaní to bylo těžké

Když nastaly roky, kdy jsem se musela psaní dočasně vzdát, bylo to pro mě těžké. Ale bylo to v zájmu mého léčení. Při psaní jsem byla hodně v duchovních energiích a bylo potřeba, abych se víc zakotvila. Proto jsem skoro dva roky nepsala.

Ale o to víc si to užívám teď. Miluji ten proces tvoření, tu radost a pocit naplnění, který mi to přináší. I to napojení, ve kterém tvořím.

Focení a já

Podobné to bylo s focením. Můj táta byl zapálený amatérský fotograf. Fotil hlavně naši rodinu a psy. Pamatuji si, jak jsem s ním v panelákové koupelně, kterou proměnil na fotokomoru, prožívala dobrodružství vzniku fotografie. Jak se z bílého papíru začal vynořovat obraz. Kinofilm, lampa, fotopapír, vývojka a ustalovač... To byly ty zázraky. 

Dokonce jsem v devíti letech dostala svůj malý foťák. Trochu jsem fotila. Hlavně mé turistické výpravy. Nebyla v tom nějaká vášeň, ale celkem ráda jsem fotila.

A pak mě to opustilo. Na téměř 20 let. Nastal čas, kdy jsem nesnášela focení a zcela se mu vyhýbala. Ještě že můj muž fotil a dokumentoval to nejdůležitější. Naše společné zážitky a pak i naše děti, když rostly z miminek v batolátka, předškoláky a školáky. 

Vášeň a dar focení

Ve svých 43 letech jsem v sobě objevila chuť fotit přírodu.

Začalo to celkem nenápadně a spustilo to vlnu vášně, kdy jsem s velkým nadšením experimentovala s focením a měla obrovskou radost z každé povedenější fotky. 

Krátce jsem přispívala do facebookové skupiny pro ženy, kterou vedla profesionální fotografka, jejíž tvorba mě oslovila. Měla jsem na své výtvory moc pěknou zpětnou vazbu, která mě dál motivovala.

Focení mi také dávalo mnoho. Umělecké sebevyjádření, možnost tvořit ze sebe. Možnost zhmotňovat krásy přírody a hlavně malé detaily. Moc ráda jsem si hrála s hloubkou ostrosti.

A i když je mé focení momentálně v útlumu, vím, že určitě přijde zase čas, kdy ucítím zase touhu pokračovat.

Závěrem pro tebe

Jak vidíš, prošla jsem celkem zajímavým vývojem. Z něčeho, co mi přinášelo frustraci a co jsem nesnášela nebo se tomu vyhýbala, se stala má láska a vášeň.

I ty, pokud něco nesnášíš, možná to za čas budeš milovat. Neznamená to, že by ses měl v tomto nějak usměrňovat. Nějak se předělávat. Tlačit na sebe nebo se znásilňovat. To vůbec ne.

Jen to můžeš pozorovat a přemýšlet o tom, proč to nesnášíš.

To, co nesnášíš, je totiž vždycky a zaručeně tvoje téma. 

Šumák versus brnkání na nervy

To, co ti je šumák, to, co v tobě nevyvolává žádné pocity a emoce, tím se nemusíš zabývat.

Tam, kde ti něco brnká na nervy nebo tě dráždí či frustruje, tam bývá pro tebe něco schované.

Něco k uvědomění nebo ke zpracování.

Něco k objevení nebo proměnění. 

A možná i nějaký poklad, který čeká na to, až přijde ten správný čas a ty ho objevíš...

Níže je pro tebe fotogalerie složená z mých fotografií. Pro potěchu oka i duše. Když klikneš na fotku, zvětší se ti k prohlížení.

Najdeš tam i fotku nakvétající kuchyňské cibule. Když jsem ji viděla kvést poprvé, překvapilo mě, jak je krásná. Schválně, jestli ji poznáš.

Sdílením tohoto článku pomáháš tvořit lepší svět.

Nejnovější články

Stačí kliknout na obrázek nebo název článku.

ariel rea

o autorce

Ariel Rea - MUDr. Barbora Müllerová

doktor - terapeut - léčitel - odvážný průzkumník - tvůrce - vizionář

Léčí bez léků, pomáhá zdravým i nemocným.