Jaký je rozdíl mezi vyléčením a uzdravením a jaké jsou úkoly nemoci 

 17 února, 2021

Ariel Rea

Mohlo by se zdát, že vyléčit se a uzdravit se znamená to samé. Pokud se na zdraví podíváš z povrchu, pak pro tebe obě tato slova nejspíše budou mít stejný význam. Pokud se na zdraví podíváš odněkud hlouběji, pak uvidíš, že je mezi nimi velký, ba nebetyčný rozdíl. V tomto článku ti ukážu, jaký rozdíl to je.

Medicína cílí na vyléčení

Medicína v zásadě cílí na vyléčení. Vyléčení znamená, že je člověk bez příznaků nemoci. Nemoc se neozývá, neztrpčuje člověku život a ani není detekovatelná jakýmikoliv fyzikálními, laboratorními, zobrazovacími či jinými vyšetřeními.

Můžeme si za příklad vzít třeba onemocnění depresí. Ale platí to i pro jakoukoliv fyzickou nemoc. Když se tento člověk vyléčí, znamená to, že depresi nemá. Žije svůj život zhruba tak, jako před tím, než onemocněl. Cítí se slušně, deprese ho netrápí.

Asi se shodneme na tom, že každá nemoc má svou příčinu. A té příčině můžeme říkat třeba kořen. V případě, že se člověk vyléčí, znamená to pouze, že netrpí nemocí. Jenže kořen nemoci není ošetřen a je tu i nadále.

Když cílíš na uzdravení

Když cílíš na uzdravení, znamená to, že se nesoustředíš jen na vnější nebo viditelné či jiným způsobem detekovatelné projevy nemoci, ale jdeš mnohem hlouběji. Jdeš právě ke kořeni.

Když pak tento kořen najdeš a ošetříš, dotyčný se nejen vyléčí - už bude bez příznaků a projevů nemoci, ale dokonce se uzdraví. Jeho život je mnohem kvalitnější a lepší než v časech před nemocí. Když ošetříš kořen nemoci, ošetříš a poléčíš celý život nemocného. A když ošetříš a poléčíš celý život nemocného, je to nebetyčný rozdíl proti tomu, když ošetříš a poléčíš nemoc. To už určitě i ty sám vidíš.

Ošetřený kořen nemoci

Když poléčíš a ošetříš kořen nemoci, kořen zmizí. Znamená to, že už se nemoc nemůže nikdy vrátit. U člověka vyléčeného z deprese, ale ne zcela uzdraveného, není zcela jisté, zda-li nemoc za nějaký čas nepřijde znovu. Nebo zda-li nepřijde za nějaký čas nějaká jiná nemoc, která poroste z kořene, který byl v nemocném člověku neošetřen a tedy ponechán.

Když ošetříš kořen, kořen zmizí. Tehdy je dotyčný skutečně uzdraven.

Jak lze objevit kořen nemoci

Objevit kořen nemoci nebývá vždy snadné. Chce to speciální a vysoce individuální přístup. Přicházíš k nemocnému člověku s tím, že vůbec nevíš. Možná víš mnoho o depresi, ale vůbec nic nevíš o tomto konkrétním člověku. Nevíš, kde se skrývá kořen jeho nemoci. A dokonce ani nevíš, jak tento kořen vypadá. A neví to velmi pravděpodobně ani on.

Společné pátrání

A tak pátráte spolu. A aby byla situace ještě o něco složitější, u vážnějších nemocí je ten kořen prorostlý uvnitř člověka natolik, že může zaujímat více jeho částí. Kořen nemoci tak může být složen z více menších kořínků. A někdy tyto kořínky koření i dosti hluboko. Tak hluboko, že před tím, než se dobereš kořínků, musíš odkrýt a ošetřit i to, co je více na povrchu. Musíš projít více různými vrstvami a pod nimi teprve nacházíš kořen.

Jenže ty nikdy nevíš, pod kolika vrstvami se kořen skrývá. Odkrýváš každou vrstvu a díváš se, není-li pod ní kořen. A ty navíc ani nevíš, jak ten kořen vypadá. Hledáš něco, co nevíš, kde je a ani jak to vypadá. Ale když skutečně hledáš, pak se může stát, že to všechno do sebe začne zapadat. Najednou ten kořen uvidíš, respektive uvidíte ho s nemocným člověkem spolu. V této chvíli jste udělali velký krok vpřed směrem k uzdravení.

Má lékař čas proniknout s pacientem pod povrch?

Z výše uvedeného je jasné, že k objevení kořene nestačí krátký rozhovor, krátké setkání. A často nemusí stačit ani jeden dlouhý několikahodinový rozhovor nebo setkání. Někdy může být potřeba mnoho několikahodinových rozhovorů nebo setkání k tomu, abychom objevili kořínky tvořící kořen nemoci.

A kolik času má dnes lékař na jednoho pacienta? Pár minut, čtvrt hodiny, půl hodiny? Psychiatr půl hodiny, možná hodinu. Dá se za takový čas proniknout někam hluboko pod povrch? Jen těžko.

Trpělivost v odhalování kořene nemoci

Někdy se stane, že ty sám kořen nemoci odhalíš a spatříš dříve než nemocný sám. Tehdy ale ještě není vyhráno. Potřebuje ho totiž odhalit a spatřit sám nemocný. A protože jsou to věci v hlubinách jeho bytosti, nemůžeš mu jen tak říci, jak jeho kořen vypadá a kde se skrývá. To není možné. Nemocný ho tímto způsobem nedokáže poznat, rozpoznat a sám pro sebe objevit.

A pokud by ses o to přesto snažil, popsal bys nemocnému jeho kořen aniž by on byl připraven ho rozpoznat, může se stát, že se cesta ke kořeni nemoci zkomplikuje. Nemocný se může cítit předčasným pojmenováním svého kořene zmaten nebo dokonce ohrožen. Pak se bude mnohem hůře postupovat do hlubin ke kořeni, protože už tu budou odpory vůči kořeni nebo dokonce odpory vůči tobě. Nemocný může své nitro uzavřít a sám svůj kořen nespatří a ani pak není možné jej ošetřit.

Také se může stát, že se budete vydávat na cestičky, které nikam nevedou, protože každý z vás za týmiž slovy vidí něco jiného. Pak jdete sice spolu, ale každý jinam.

Nemůžeš se opírat o škatulky

Je to práce, která klade na zúčastněné úplně jiné nároky než klasické ošetření lékařem, kde se všechno rychle zanalyzuje, napasuje do škatulky a pak se podle toho léčí.

Když cílíš na kořen, žádná škatulka není. Kořen i té stejné nemoci u každého jednotlivého člověka bude vypadat jinak a najdeš ho úplně jinde. V takovémto přístupu není možná žádná generalizace, žádná aproximace, jen a pouze individuální přístup z pozice "nevím".

Protože teprve z pozice "nevím" můžeš skutečně najít. Když totiž skutečně nevíš, teprve tehdy opravdu hledáš. A teprve když opravdu hledáš, teprve pak můžeš skutečně najít.

Hledání pokladu z pozice nevím

Můžeš si to představit jako hledání pokladu. Máš nějakou indicii, která tě někam vede. Dojdeš na to místo a zjistíš, že poklad tam ještě není. A tak hledáš novou, další indicii. Když ji najdeš, zase tě zavede o kousek dál. A takto pokračuješ dál a dál, hlouběji a hlouběji, až najdeš poklad - kořen nemoci.

A když tento kořen nemoci najdeš, najdete ho s nemocným člověkem spolu. Protože jen on sám má v sobě všechny indicie k pokladu - kořeni jeho nemoci. Je však potřeba, aby měl nemocný člověk prostor kořen své nemoci spatřit dříve než ty ho pojmenuješ, i když ty ho třeba zahlédneš dříve. Aby nemocný sám mohl kořen své nemoci rozpoznat. Protože takovýmto rozpoznáním se uděje velká část léčení.  

Je to takové velké AHA nemocného, které může spustit velké a silné vnitřní změny vedoucí k uzdravování.

Ošetření kořene nemoci - schůdné cesty dávající pacientovi smysl

Pak začíná nová fáze léčení. Cesta k ošetření kořene nemoci. A ani tady nelze postupovat paušálně.

Je nutné hledat a nacházet cesty, které budou pro daného konkrétního pacienta schůdné a které mu budou dávat smysl. Protože jen to, co je schůdné a co dává smysl, je to, co má naději na úspěch.

Změny v životě nemocného jako cesta k uzdravení

Cesta k uzdravení je cesta postupných změn v životě nemocného.

Často změn vnitřních - přijetí nemoci, porozumění nemoci, porozumění sobě sama. Práce na změně vnitřních postojů, objevování vnitřního světa a porozumění jeho zákonitostem.

A je to zároveň cesta změn vnějších - režimových změn, změn v mezilidských vztazích, změn v nakládání s časem, silami a dalšími prostředky, které má daný člověk k dispozici.

Uzdravení celého života

A když takto nemocný člověk promění sám sebe, tehdy se nejen vyléčí, ale i uzdraví. Uzdraví tímto léčením celý svůj život. Nejenom nemoc, která ho sužovala a která byla červenou blikající kontrolkou volající po zásahu. Celý život.

To je totiž poselství a úkol nemoci. Nemoc tu není proto, abychom ji likvidovali. Nemoc je tu proto, abychom ji poznali, naslouchali jí a učili se od ní. Abychom zjistili, proč přišla a k čemu člověka tlačí, co ho má naučit. Jaké změny jsou potřeba k tomu, aby byl její úkol naplněn a mohla odejít.

Někdo svou nemoc potřebuje

A je potřeba přijmout i fakt, že někteří lidé svou nemoc potřebují po celý život. Tedy se z ní nemohou úplně vyléčit ani uzdravit. Mohou však díky této nemoci svůj život uzdravovat. Ne uzdravit, ale uzdravovat. Díky této nemoci pak má jejich život zcela jinou kvalitu.

Kam vede člověka dlouhá nemoc

Dlouhá nemoc totiž člověka vede do mnoha otázek.

Do otázek po smyslu jeho života, do přehodnocení žebříčku hodnot a priorit. Do otázek, jaké jsou jeho skutečné niterné touhy, jaké má schopnosti a dary. Vede člověka k žití tady a teď, protože někdy nemocný neví, jak dlouho bude žít. A i když se to zdá být kruté, člověk, který se skutečně učí ze své nemoci, člověk, který svou nemoc přijme jako svého pomocníka na cestě k bohatšímu životu, takový člověk ze své nemoci získává a těží.

Kvalita života nemocného

Jsou a žijí tu lidé těžce nemocní, kteří se svou nemocí žijí mnohem lepší, bohatší a kvalitnější život než kdy dříve. Protože kvalita života není jen o vnějších podmínkách a projevech. Často je kvalita života mnohem víc o vnitřním životě nemocného a o jeho postojům k sobě, k druhým, k událostem, i ke světu.

Proto i těžce nemocný člověk může být šťastný a prožívat radost ze života. A dokonce se může stát, že těžce nemocný člověk může žít barevnější, plnější, bohatší a intenzivnější život než lékaři, ke kterým se svou nemocí chodí. Může žít mnohem hodnotnější život než jeho sousedé, spolupracovníci, lidé, které potkává na ulici.

Úkoly nemoci

Tak tohle je úkol nemoci. Úkolem nemoci není člověka bezúčelně trápit a jen tak mu ztrpčovat život nebo ho dokonce za něco trestat.

Úkolem nemoci je dotlačit nemocného do změn. Aktivovat jeho vnitřní síly a zdroje. Dotlačit ho do toho, aby se začal víc dívat sám do sebe. Dotlačit ho do velkých vnitřních proměn. Dotlačit ho do hlubších, bohatších a intenzivnějších prožitků. Dotlačit ho do lepšího života. To proto tu nemoci jsou.

Medicína se musí začít dívat na nemoc jinak

A úkolem medicíny je začít se dívat na nemoc jinak.

Začít se dívat na nemoc jako cestu vnitřní proměny nemocného. Jako na tlak života, který uzdravuje a napravuje to, co je v daném člověku nefunkční, nezdravé či nemocné.

Úkolem medicíny je přijmout nemoc a naslouchat jejímu poselství. Učit se od ní a z ní. A je to velký úkol. Je to úkol, který je naprostým protiúkolem toho, jak dnes medicína na nemoc pohlíží.

Úkolem medicíny je začít se dívat na nemoc novým způsobem.

Jako na cestu proměny nemocného a uzdravení toho, co je v jeho životě nebo vnitřním světě nefunkční, nezdravé či nemocné.

Je to však úkol nezbytný k tomu, aby medicína začala více pomáhat a méně škodit. Aby byla medicína ve větším souladu s jejím prvním přikázáním, na které se dnes mnohdy zapomíná.

Primum non nocere.

Často je méně více

Medicína dnes často velmi aktivně až horečnatě zasahuje. Jsou situace, kde je naprosto nepochybné, že aktivní a rychlý zásah zachraňuje a pomáhá.

Pak je tu však mnoho situací, kde méně by bylo více. Kde by bylo lepší méně zasahovat a více s nemocným rozmlouvat. Kde by bylo lepší naslouchat a podporovat namísto předepisovat a přikazovat nebo zakazovat. Kde by bylo lepší nacházet společná východiska, která by byla pro život toho konkrétního nemocného schůdná a tudíž realizovatelná. 

Medicína, potažmo lékaři a zdravotníci by měli méně zasahovat a více naslouchat. 

Měli by méně předepisovat, méně přikazovat a méně zakazovat.

Měli by hledat a nacházet s pacienty společná východiska.

Východiska, která budou schůdnými, smysluplnými a individualizovanými cestami ke zdraví, na kterých pak budou své pacienty podporovat.

Dostatek času lékaře a jeho lidské kvality

Jenže to znamená, že lékař na jednoho pacienta nutně potřebuje více času než kolik dnes reálně má.

A znamená to také, že lékař v takovémto úkolu nemůže být emočně vyhořelý, uštvaný a ve své mysli příliš zaneprázdněný.

Takový lékař také potřebuje porozumět hlavně sám sobě, aby mohl porozumět i svému pacientovi.

Takový lékař potřebuje přijímat sám sebe, aby mohl přijímat i pacienta.

Takový lékař potřebuje respektovat sám sebe, aby mohl respektovat i pacienta a jeho volby, které ne vždy budou z pohledu lékaře "ideální". To je však svrchovaná svoboda každého člověka. Svoboda volit cesty dle sebe a svého nastavení.

Současný nerespekt ke svobodě volby

V tomto má medicína ještě hodně práce. Vždyť jak často se stává, že lékař nejenže pacienta a jeho volby nerespektuje, ale nechá pacientovi jeho přístup sežrat?

Co třeba domácí porody? Když se uděje komplikace a rodička jede do porodnice poté, co zpočátku rodila doma. Jak k ní přistupuje personál? Respektuje její volby a tiše koná, co je potřeba? Nebo jí dá pěkně sežrat, že nerodila od začátku v nemocnici a označí ji jako ženu bez mozku a bez zodpovědnosti? 

A co lidé se zhoubnými nádory, které využijí pomoci terapeuta nebo léčitele namísto klasické léčby nebo souběžně s ní. Jak je s nimi zacházeno? Je jejich volba respektována? Nejsou zastrašováni a manipulováni do klasické toxické léčby nebo do opuštění alternativních cest? Není nad nimi lámána hůl a jednáno s nimi v intenci všechno nebo nic? 

A co lidé, kteří se léčí způsoby, které jsou lékařům nepochopitelné, protože se o nich na medicíně neučili a proto je neuznávají? Je respektována volba a aktivita pacienta ve snaze dojít k sebeuzdravení nebo se s těmito lidmi zachází jako s podivnými, nesvéprávnými, neschopnými nebo pomatenými? 

Jak to máš ty?

Jsi-li lékař nebo zdravotník, zkus si tyhle situace představit. Nebo si zkus představit nějakou jinou podobnou situaci přímo ve tvém oboru a působišti. Jakou máš tendenci v této situaci na pacienta pohlížet? Jakou máš tendenci v této situaci reagovat a jednat?

Respektuješ volby pacienta a konáš, co je v dané situaci potřeba? Nebo se cítíš být dotčen tím, že pacient upřednostňuje jiné cesty než ty, které mu nabízíš? Nebo dokonce dáš takovémuto pacientovi sežrat jeho volby a pěkně mu to "osladíš"?

Odpověz si sám.

Tvůj přístup zrcadlí tebe

A věz, že to, jak přistupuješ ke svým pacientům vyvěrá i z toho, jak přistupuješ sám k sobě.

 Pokud jsi kupříkladu zvyklý sám na sebe tlačit, vyvíjíš tlak i na své pacienty. Tlačíš je, aby se léčili tak, jak si myslíš, že je to nejlepší.

Cesta erudovaného a kompetentního lékaře

Cesta erudovaného a kompetentního lékaře není jen o jeho odborných znalostech a schopnostech. Je neméně i o jeho lidských kvalitách. Lidské kvality lékaře se do léčení promítají obrovským způsobem. A na to současná česká medicína ještě nepřišla.

Medicína, potažmo lékaři a zdravotníci se nutně potřebují učit respektu k volbám svých klientů a pacientů.

Lékaři potřebují rozvíjet nejen svou medicínskou odbornost, ale nedílně i své lidské kvality.

Závěrem

Pokud jsi lékař či zdravotník a zvládl jsi dočíst až sem, děkuji ti za to.

Možná se v tobě právě teď pootevřelo něco nového. Možná jsi nahlédl, že nemoc je mnohem bohatší fenomén než jak jsi ji dosud vnímal. Možná jsi pro sebe objevil nějaké nové podněty, kterými se budeš chtít dál zaobírat. Možná se právě otevíráš trošku pozměnit svůj přístup k nemoci a ke svým pacientům. 

A ať už si vezmeš z tohoto článku cokoliv, byť i nějaký detail, který se ti zdá nepatrný, jsi tím, kdo právě mění medicínu. Jsi tím, kdo mění medicínu skrze sebe a svůj přístup k nemoci. A to je skvělé!

K tématu léčení

Léky často nejsou tím nejlepším řešením. Zvlášť u chronických zdravotních problémů.

V článku 8 všeobecně nejprospěšnějších doplňků stravy můžeš nasát spoustu inspirace k tomu, jak pečovat o zdraví přírodními prostředky.

Sdílením tohoto článku pomáháš tvořit lepší svět.

Nejnovější články

Stačí kliknout na obrázek nebo název článku.

ariel rea

o autorce

Ariel Rea - MUDr. Barbora Müllerová

doktor - terapeut - léčitel - odvážný průzkumník - tvůrce - vizionář

Léčí bez léků, pomáhá zdravým i nemocným.