Určitě znáš to rozšířené rčení: "Ohýbej stromek, dokud je mladý".
Dokonce se propašovalo do dětských knížek jako říkanka: Ohýbej mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, neohneš mě, mámo."
Škodlivá mantra
Říkanka, kterou krmíme své děti od chvíle, kdy jsou schopny vnímat. I když pravděpodobně netuší, co se v ní skrývá za významy. A možná, že ses nad jejími významy nepozastavil ani ty. Ani já jsem se před lety, když jsem tuhle říkanku čítávala svým maličkým dětem, nad ní nepozastavila.
Mým dětem se líbila, tak jako všechny ostatní říkanky. Má totiž pěkný rytmus, když se říká. Je to však škodlivá mantra zabalená do pěkného kabátku.
Síla formování
Je na tom vidět obrovská a přitom skoro neviditelná a plíživá síla formování, které nám tak vrostlo pod kůži, že ho ani nevnímáme. Prostě rčení. Prostě říkanka.
Když se však zamyslíš nad významem těch stokrát omletých slov, možná tě cvrnkne do nosu, co to znamená. Ohýbat mladý stromek. Nenechat ho růst rovně. Dělat z něj něco, čím rozhodně takový stromek nechce být. Dělat z něj pokrouceninu.
Skutečně chceme, aby z našich dětí vyrostly ohnuté stromy? Nechceme spíše, aby vyrostly v krásné rovné stromy, které budou zdravé, silné a plodné?
O mém formování
A i když jsem svým dětem tohle čítávala, vždy jsem chtěla, aby z nich vyrostly zdravé, krásné a šťastné bytosti, které jsou rády na světě. Bytosti, které nebudou mít tak těžký úděl jako já.
Sama jsem vyrostla v tak silně zohýbaný strom, že abych sama sebe uzdravila, musela jsem být nejprve téměř vytržena z kořenů a pak roky znovu zakořeňovat.
Musela jsem těžce a bolestně vytvářet kořeny v době, kdy jsem měla být na vrcholu životních sil. Musela jsem sama sebe hojit a přestavovat, abych se stala rovnou a zdravou, jak jsem toužila být.
Vím, že to byla má cesta. Moje duše si tak těžký úkol sama vybrala. Avšak nemusí každý startovat do života s tak těžkým nákladem.
Chce to velkou bdělost
Vím, že není snadné neformovat své děti, když jsme sami ze svého dětství velmi silným formováním naformátováni. Vrostlo to do nás. A proto je to těžké uvidět. Stalo se to naší nedílnou a téměř neviditelnou součástí.
Pak ve větší či menší míře děláme svým dětem to, co dělali naši rodiče nám. Děláme to svým dětem, i když jim vědomě ubližovat nechceme. Je to však tak silné a všeprostupující, že nedělat to chce opravdu velkou bdělost.
Chce to dívat se dovnitř do sebe a zkoumat své vnitřní motivy a pohnutky. A zároveň se dívat i na sebe. Zvenku i svrchu. Z určitého nadhledu. A mnohokrát. A neustále.
Nacházení zdravého středu
Někdy se naše zkušenost s formováním z dětství přehoupne i v pravý opak. Do situace, kdy jsme ve výchově příliš liberální a naše děti nám pak skáčou po hlavě. Skáčou nám po hlavě, protože v záměru nechat je růst svobodně často přestřelíme a nechráníme a nevytyčujeme si své vlastní hranice.
Sama jsem to tak měla a je to přirozené, pokud to tak máš i ty. Vždy se musíš dát opačným směrem od toho, co nechceš a zdravý střed se nachází postupně a někdy i těžce. Protože ty nemůžeš vědět, jak vypadá zdravý střed, když jsi ho nikdy nezažil a nepoznal. Teprve k němu různými eskapádami a omyly dospíváš.
Rodičovství jako duchovní škola
Nechat růst rovně naše děti je velkým úkolem i proto, protože děti rozhodně nejsou nepopsanými listy. Přicházejí do svých životů s tématy a úkoly, které vyvěrají z předchozích vtělení. Mívají také ve svých duších z minulých životů i z období svého růstu v děloze různé otisky a někdy i záseky, které jim komplikují život a jsou proto podhoubím jejich růstu.
Dobrá zpráva je, že s našimi dětmi rosteme i my. Protože rodičovství je jedna z největších a nejnáročnějších duchovních škol. Je to sama alchymie života.
Tak ať se ti v ní daří.
