Čeká tě mnohovrstevnatý text, který ti může být inspirací na cestě k sobě, na cestě k tomu, být sám sebou, jak je jen možné. Čím víc jsi totiž sám sebou, tím více jsi spojen se skutečnými zdroji a díky tomu jsi zcela zákonitě i vnitřně silnější. A vždy když tahle cesta nebude snadná, můžeš si vzpomenout na to, proč je to důležité a také na to, jak to má skála i tráva.
Velmi osobní úvod
Ležím v kvetoucí trávě na skalní stěně a dívám se do nebe a do korun stromů. Vítr povívá a přitom čechrá travní klasy, které mě trochu šimrají. Ta kvetoucí tráva je tak nádherná ve své prostotě a přirozenosti.
Jsem jednou nohou a přitom vlastně už celá ve zcela novém životním období. Jdu cestou, která není bezbolestná. Ani pro mě a ani pro mé nejbližší.
Občas mě přepadne bolest, a tak pláču. Ale rychle to přejde a uvnitř sebe se zase cítím dobře. Hluboce klidná a v míru se sebou.
Vím, že nemůžu zradit samu sebe. Vím, že nemůžu zadusit půlku své duše. Vím, že potřebuji a musím být sama sebou. Že jen tak budu správně, v souladu s existencí.
Cítím, že tak budu správně nejen pro sebe, ale pro celý tento svět. I když to není pohodlné, i když to občas bolí a i když čelím odsouzení. Odsouzení za to, kým jsem. Že jsem ženou, která potřebuje být svobodná. A to úplně. I ve věcech lásky.
Jsem žena, která miluje dva muže. Ale protože se tohle nenosí, není to povoleno a je to považováno za zradu, ztrácím jednoho z těch mužů. Muže, kterého stále hluboce miluji a se kterým mě pojí společných 28 let. To proto to bolí.
Bolí to, ale v bolesti se neutápím. Vnímám totiž mnoho vrstev, které jsou za touto ztrátou a důvěřuji životu, že ví, co dělá, když mě tudy vede.
Proč je těžké být sám sebou
Ležím v trávě na skalní stěně a znovu a ještě do větší hloubky si uvědomuji, jak je současná společnost pokroucená. Tak moc pokroucená, že je v ní velmi těžké být sám sebou. Být originální. Být svůj. Vyčnívat. Je to těžké o to víc, že takových originálních lidí je stále jen hrstka. Ale zase o to víc jsem pak vidět. A mohu skrze sebe inspirovat ty, kteří se inspirovat chtějí.
Jak to bylo historicky
V historii vždy lidé potřebovali patřit do nějaké tlupy, skupiny, komunity, do kmene, do společenství. Jeden byl nic, a když se od skupiny oddělil, často čelil nevyhnutelné smrti. Bylo potřeba respektovat pravidla skupiny a přizpůsobit se. Ve vlastním i společném zájmu. Vždyť šlo o život.
Jak je to teď
Nyní však jsme jako společnost v takové fázi, že tato potřeba přizpůsobit se čím dál tím absurdnějším požadavkům, trendům, nepsaným i psaným pravidlům, morálce či čemu všemu ještě, je tím, co mrzačí lidské bytosti do pouhé karikatury toho, kým by jinak mohly být. Většina lidí je uvnitř sebe ztracená, nešťastná, prázdná, vyhořelá, a proto často i psychicky nebo fyzicky nemocná.
Přirozená péče o sebe sama, vytváření optimálních hranic, žití sama sebe v souladu se svým cítěním a se svou duší je bráno jako sobectví.
Protože tady si všichni hledí toho, aby se hlavně nikoho nedotkli, aby nikomu nepřekáželi, aby plnili vše, co se po nich chce i to, co by se po nich mohlo chtít. Takoví lidé jsou vnímáni jako obětaví a nesobečtí. Takoví lidé jsou vnímáni jako vzory pro ostatní. A víš ty co? Těchto nesobeckých lidí jsou plné ordinace lékařů i psychologů. Jsou jich plné nemocnice a plné hřbitovy. Jsou jich plné ulice, je jich plný celý tenhle nemocný svět.
Jde o život
Právě jde o život. Nejen o ten náš lidský život, ale jde o život na celé téhle planetě.
Ti, co jsou uvnitř sebe prázdní, hromadí majetky, aby tu prázdnotu nějak zaplnili. Ale moc to nepomáhá, a tak hromadí čím dál tím víc. Nemá to konce. A tak se mrhá planetárními zdroji.
Ti, co jsou uvnitř sebe ztracení, bojují sami se sebou. A protože bojují uvnitř, bojují i venku. To jsou ti, kdo rozpoutávají boje, konflikty a války. Konflikty a války, které ohrožují celou naši planetu.
Ti, co jsou uvnitř sebe nešťastní, jsou často ti, kdo ubližují druhým. Rostlinám, zvířatům i lidem. A často ubližují i sami sobě.
Ti, co jsou uvnitř sebe vyhořelí, se potácí životem bezcílně a bez radosti.
Tito všichni jsou nemocní. A když jsou ne-mocní, nejsou mocní. Nejsou spojeni se zdroji své síly. Takových lidí je hodně. A tito nemocní lidé tvoří nemocný svět.
Zdravější svět
Je potřeba, abychom začali tvořit nový svět. Zdravější svět. Svět postavený na jednotlivcích, chcete-li "sobeckých" lidech, kteří jsou sami sebou, a proto ve své síle.
Svět postavený na lidech, kteří jsou ve spojení se sebou a skrze sebe i ve spojení s existencí. Lidech, kteří vnímají, že jsou tu v první řadě sami za sebe, a že je proto jejich výsostným právem i povinností starat se o své vlastní štěstí. A starat se o něj skrze naplňování svých hlubokých potřeb a tužeb. Lidech, kteří jsou si vědomi toho, že mohou dávat teprve, když sami mají. Teprve, když jsou sami naplněni.
Lidé, kteří jsou naplněni, pak zcela přirozeně tvoří v čistých energiích nejen ve svůj vlastní prospěch, ale zároveň vždy ve prospěch celku. Ať už tvoří cokoliv. Ať už pečou chleba, ať už staví domy, ať už léčí lidi, ať už rodí a vychovávají děti, ať už si zpívají a tančí, ať už se s někým milují.
K takovým lidem patřím a chci patřit. To je cesta, která má smysl. A můžeš k takovým lidem patřit i ty.
Čím víc nás bude, tím bude tenhle svět zdravější a krásnější.
Jak to má skála
Skála je taková, jaká je. Někomu se proto líbí a někomu se proto nelíbí. Někdo ji má proto rád a rád se ocitne v její blízkosti, někomu proto překáží a nejraději by ji odstřelil. Někdo proto po ní dokonce touží a někdo ji proto dokonce nenávidí. Skála si však z toho všeho nic nedělá. Prostě je. Nechce a nemůže se přizpůsobovat očekávání lidí. Protože by to už nebyla ona.
Ztratila by se, zanikla by, zbyla by z ní pouhá karikatura. Protože co člověk, to očekávání. A každý člověk má jiná očekávání.
Proto je nemožné se zavděčit všem a není možné vyhovět všem. Není možné se přizpůsobit všem. A skála to ví. A tak prostě je.
Hrdě ční do výšky a nestará se o to, co si kdo o ní myslí. Ona ví, že je správně. Protože ona je sama sebou. A to je nejvíc. Někdo ji možná vnímá jako tvrdou a bezohlednou. Jak si tak je a existuje bez ohledu na to, jestli se někomu líbí nebo nelíbí. Ale ona není bezohledná. Jen je pevná sama v sobě a v tom, kým je. Díky tomu je velmi odolná.
Jak to má tráva
Tráva si roste tak, jak chce. Ví, kdo je a co je jejím úkolem. Je sama sebou jako skála a přitom trochu jinak. Tráva ví, že je jemná a křehká, a proto se sehne před silným větrem nebo deštěm. A když se živly utiší, zase se zvedne. Neporušená, a proto silná i ve své křehkosti.
Tráva je pokora a přizpůsobivost. V klidu se pokloní před silami života, které jsou větší než ona sama. Ví, že tak je to v pořádku. Ví, že kdyby se nesklonila, ty síly by ji zničily. A tak se skloní a přitom ví, že samu sebe neztratí.
Buď skálou a zároveň trávou.
Nehleď na to, jakým tě chtějí mít druzí. Je to totiž past, ze které není úniku. V téhle pasti totiž ztratíš sám sebe, to jediné, co na tomhle světě opravdu máš.
Neztrať to jediné, co máš, to jediné, kým v hloubi sebe toužíš být.
Buď proto hrdý na to, kým jsi a buď pevný v tom, kdo jsi. Tak jako skála. Měj přitom pokoru vůči životu, vnímej svou jemnost a křehkost a skloň se, když je třeba. Tak jako tráva. Přizpůsob se, když to po tobě existence žádá.
Jak to funguje
Když jsi sám sebou, vše funguje úplně jinak, líp. Ve větší lehkosti a radosti.
A i když prožíváš třeba nepříjemné emoce, na pozadí uvnitř tebe se stále rozlévá hluboký klid a mír. Klid a mír, do kterého se po prožití jakýchkoliv emocí neustále vracíš.
A ty můžeš být v klidu a míru. Protože ten klid ti dává vědomí toho, kým jsi. A mír cítíš, protože ty víš, kdo jsi, a tak se sebou nebojuješ. Bojuješ vždy jen s tím a proti tomu, co neznáš. A ty sebe znáš. Jen díky tomu poznání sebe sama sám sebou skutečně můžeš být.
A i když tě život vychýlí, neustále se vracíš k sobě. Domů.
Ty jsi tvůj domov
Tenhle domov si nosíš s sebou neustále. Máš ho uvnitř sebe, a proto pořád s sebou, ať už jsi kdekoliv. Nikdy ho neztratíš a nikdo tě o něj nepřipraví. Může tě o něj připravit jedině tehdy, když ty sám tomu dovolíš. Ale čím víc jsi sám sebou, tím méně je možné něčemu takovému dovolit.
Můžeš se proto cítit doma kdekoliv a snadno se přesadíš, když je to potřeba. Nelpíš na věcech, protože ty často zaplňují prázdnotu, kterou cítíme, když jsme ztratili to nejcennější. Když jsme ztratili sami sebe, svůj domov.
Vnitřní síla
Když jsi sám sebou, když jsi hrdý a pevný jako skála a přitom pokorný a přizpůsobivý jako tráva, jsi velmi silný. Tahle síla ale není fyzická, tahle síla vyvěrá zevnitř tebe. Je to síla člověka, který ví, kdo je a co je jeho úkolem. Síla člověka, který stojí na svém místě.
Bezpečí
Život občas použije síly, před kterými je potřeba se sklonit. Jakmile se sklonit umíš a jakmile dokážeš poznat, kdy a jak se sklonit, můžeš se cítit bezpečně skoro kdekoliv. Víš, že život tě neustále učí, ale zničit tě nechce.
Proto ti připravuje vždy jen takové lekce, které dokážeš zvládnout. A je to čím dál tím snazší, protože čím víc jsi zabydlený sám v sobě, tím jasněji vidíš, kudy jít, víš, co po tobě život chce a proč a přitom máš vše potřebné neustále s sebou.
Máš totiž kontakt se svou duší a máš i kontakt se svým tělem. Díky tělu jsi spojený s hmotnou existencí. Díky duši jsi spojený s jemnohmotnou existencí. Můžeš vědět i konat.
Nevlaješ
A i když se před silným větrem skloníš, ve větru nevlaješ a ani se netočíš jak korouhvička. Poddáš se jen silám, které tě přesahují. Silám života, které tě vedou. Třeba i skrze druhé lidi. Ale přitom se nepoddáš očekáváním druhých. Nepoddáš se tomu, co s tebou a se životem není v souladu.
Nenecháš se umenšit, zadusit, okleštit, ohnout, zmanipulovat, zaprodat, nenecháš ze sebe udělat někoho jiného, než kdo jsi. Nenecháš ze sebe udělat karikaturu.
Prostě jsi.
Hrdě, pevně a v pokoře.
A proto ve své síle.
